Ověřeno rodiči: Vydejte se s dětmi za dobrodružstvím!

Autor: Ověřeno Rodiči s.r.o.

Nakladatelství: CPress

Rok vydání: 2018

„Některé děti milují být venku pořád a nejlíp je jim v lese. Na druhou stranu to určitě neplatí pro všechny. Někdy chtějí být potomci prostě doma, a když rodič jejich nadšení pro povalování na gauči nesdílí, musí být při plánování výletu o to kreativnější.“

Není to žádná novinka, kniha vyšla už loni, ale přiznám se, že mě hodně oslovila. Věřím, že cestování je to nejlepší, co se s dětmi dá podnikat. Někam vypadnout, něco poznat, něco vidět. A je fuk, jestli se jedná jen o malý výlet na pár hodin, nebo měsíční výpravu do ciziny. Mám totiž pocit, že mým dětem to jedině prospívá. Doma jsou po chvíli většinou znuděné, na dennodenně navštěvovaných hřištích taky, ale když vypadnou do míst, která neznají, tak je to baví. Všechno zkoumají, zabaví se samy, získají nové poznatky i zkušenosti, a po návratu jsou to ty nejhodnější děti na světě :-D.

Jenže je spousta věcí, které rodiče s malinkými dětmi od cest odrazuje. Je to náročné, občas komplikované, děti velmi často nespolupracují, vztekají se v tu nejnevhodnější chvíli a hlavně boří veškerá očekávání, která rodiče mají. A právě o tom, jak to překonat, je tato kniha. Ukazuje, že pokud je člověk dobře připraven a svá očekávání sníží na minimum, tak si může jakoukoli cestu s dětmi báječně užít.

Kniha vychází z osobních zkušeností rodičů, kteří stojí za parádním webem Ověřeno rodiči, který shromažďuje tipy a recenze na místa, restaurace, hřiště apod., která stojí za to s prťaty navštívit. Jsou tam články od rodičů, kteří dané místo osobně navštívili, tak se nemusíte bát, že to je jen líbivá reklama. Já tam hodně hledám inspiraci na výlety, a když jedem někam do zahraničí, vždycky mrknu, jestli tam někdo z přispívajících už nebyl a nemá nějaké rady.

Tento průvodce je vlastně takový výcuc zkušeností, které autoři za dobu psaní webu a cestování s vlastními potomky získali. Úvodem vám vysvětlí důvody, proč se vlastně někam vláčet, jaké nové možnosti a výhody skýtá pouhé „vypadnout ven“. A hned v další kapitole poradí, jak vyrazit na jednodenní výlet a jak děti namotivovat (a sebe taky), protože ne každé dítě s nadšením okamžitě hodí na záda batůžek. Zmiňují se o tom, co vzít s sebou a hlavně jak cestou děti zabavit. Nečekejte ovšem žádná dogmata, spíše přátelské rady, které fungují ostatním.

Po krátkých výpravách se dostanete k delším pobytům a samostatná kapitola je věnována cestě k moři. Autoři rozebírají, jaký zvolit dopravní prostředek (auto či letadlo s příslušným seznamem pro a proti) a jak zabavit děti po dobu leckdy nekonečné cesty. Také upozorňují na co si dát pozor, co vzít v úvahu, jak vybrat ubytování, co nezapomenout s sebou a hlavně, jak si to zkrátka užít. A jako v létě vyráží k vodě, tak se věnují i zimě a horám. Opět zde najdete tipy, jak vybrat to správné středisko vyhovující vašim potřebám, kdy vyjet, jak zajistit, aby nikomu nic nechybělo a podobné užitečné rady.

A v závěru každé kapitoly jsou tipy na konkrétní výlety a destinace. Většinou už tam dotyční byli, tak jsou to informace z první ruky.

Za mě je tato kniha skvělá. Ani ne tím, že bych potřebovala rady, jak vyrazit s dětmi na dovolenou, sami s nimi jezdíme v podstatě od miminek, máme za sebou cesty vlakem, autem, letadlem, v Česku i v zahraničí, moře i hory. Takže spoustu věcí, na které je upozorňováno, už mám zmáknuté. Ale neskutečně mě to inspirovalo k dalším cestám a hlavně mi pomáhá vědomí, že i jiní rodiče to mají podobně a bojují se stejnými věcmi. Taky se mi moc líbí, že přiznávají, že i jim občas něco nevyšlo a nedopadlo podle představ. O tom to zkrátka je, umět reagovat na aktuální problémy a naučit děti, že se správným přístupem se dá vyřešit ledacos.

Z knihy jsem si odnesla hlavně to, že je potřeba být dobře připraven. Je dobré před cestou zjistit, co se dá v místě dělat, jestli je poblíž nějaká atrakce pro děti, kde se dá dobře najíst... A také opravdu nemít žádná očekávání. Přiznám se, že na to narážím stále, neboť mám tendenci děti dost přeceňovat a často náplanuju skvělý výlet a pak zjistím, že neujdeme ani půlku, protože děti se courají a objevují svět po svém, a to, co chci vidět já, je vůbec nezajímá. Ale i tak naše cesty bývají moc fajn a já se pomalu učím, že svoje oblíbené obíhání památek a turistiku ve zběsilém tempu musím nechat na jindy nebo s někým jiným.

Každopádně, pokud máte malé děti, cestujte s nimi. Uvidíte, že budou nadšené. Je to pro ně dobrodružství a moje děti hodně oceňují i to, že na cestách mají mámu (a tátu nebo kohokoli, kdo se přidá) jen a jen pro sebe a neodvádí je domácí práce, počítač a knihy. A jestli máte přece jen obavy nebo se vám vlastně tak úplně nechce (protože doma je to přece jen komfortnější), dejte knížce šanci. Třeba vás inspiruje :-).

PS pro Pražáky: Letos vydali i ebook 18 výletů s dětmi v přírodě do hodiny od Prahy a ten můžu jedině doporučit, dá se zakoupit na jejich eshopu zde. Na pár výletech už jsme byli a byla to paráda.

Cestujete s dětmi? Kde všude jste byli? :-)

Bod Evropa: Bezskrupulózní román o synchronicitě

Autor: Marek Přibyl

Nakladatelství: Větrné mlýny

Rok vydání: 2019

 „Bylo božské cítit mladé dívčí tělo s jeho vůní, která mi způsobovala závrať a proměnila mne (odpusťte mi to slovní spojení, leč jinak to vysvětlit nelze) doslova v jebací mašinu, když se na mně Agáta, sténající v extázi, svíjela, anebo když doširoka rozevřela bělostná stehna.“

Tento román je velmi těžké žánrově zařadit. Detektivka? Částečně ano, ale ne úplně čistokrevná. Psychologický román? Také, jisté prvky by se tam našly. Erotický román? Zajisté, občas to jiskří víc než dost. Existenciální kniha? Svým hodně zvláštním způsobem taktéž. Pokud tedy čekáte čistě žánrově vyhraněnou četbu, možná vás autorův styl trochu zaskočí. Pokud ovšem nenamítáte nic proti mišmaši všeho možného, směle do toho.

Autorem je Marek Přibyl, novinář, který nechvalně proslul aférou Šuman (kdo netuší o čem je řeč, zagooglete, a nebojte, to jsem se dočetla až po napsání recenze, tak můj názor není nijak ovlivněn autorovou pověstí). Svou spisovatelskou dráhu započal románem Pavouk a následoval příběh z českého novinářského prostředí Svátosti sadistického Boha. Bod Evropy je jeho třetím vydaným románem.

Kniha začíná docela dramaticky. Boháč Mirek je pobodán před svou vlastní vilou a my se postupně pomocí vypravěče Roberta Dvořáka dozvídáme, jaké okolnosti k tomu vedly. Robert pracuje jako klinický psycholog a cestu mu zkříží mladičká Agáta, do které se Robert bláznivě zamiluje. Ovšem povětrná dívka mu dá košem a začne chodit právě s Mirkem. Řada dalších „náhod“ tak vyústí v nevyhnutelné drama.

Děj je poměrně prostý. Co mu dává punc nevšednosti, je právě postavení vypravěče Roberta. Hraje jednu z hlavních rolí v příběhu a zároveň stojí jaksi bokem a popisuje události ze svého vlastního pohledu, který samozřejmě není nezaujatý. To tak dává prostor ozvláštnit příběh řadou odboček, vysvětlivek či vzpomínkových návratů do minulosti. Na druhou stranu je autor někdy až příliš upovídaný a zbytečně rozvláčný. Ne všechno je třeba vysvětlovat polopaticky, čtenáři nejsou zas tak hloupí, aby si ledacos nedokázali domyslet. Tempo je tak dost nevyrovnané a střídá se rychlý posun v ději se stagnací na místě, kdy Robert rozvíjí své myšlenky. Ale sarkastické a ironické poznámky a komentáře v závorkách jsou velmi zábavné.

Zajímavá je autorova hra s klišé. Sám je v knize velmi často využívá (ať už ve formě v literatuře tisíckrát omílaných scén nebo ve formě okřídlených popisů), ale zároveň dává důrazně najevo, že si je toho naprosto vědom a zcela bezskrupulózně se tomu vysmívá. Obecně Přibilův styl kolísá mezi uměleckým líčením, prostým popisem děje a snahou čtenáře poučit. A tím se dostáváme k psychologické stránce knihy. Autor žongluje s pojmem synchronicita, který na začátku knihy velmi jasně a srozumitelně vysvětluje. A do tajů psychologie vás zavede spolu s pány C. G. Jungem a S. Freudem. Je třeba uznat, že vysvětlení jsou bez potíží pochopitelná i pro ty, kteří jsou touto vědou zcela nepolíbení.

Předností románu je i čtivost, obzvláště díky krátkým kapitolám. Jsou úderné, přímo k věci a text je tak hezky rozčleněn, že se v příběhu neztratíte. Takže i o pár odstavců výše kritizovaná zbytečná užvaněnost se dá díky tomu překousnout.

Kniha se odehrává v současnosti a je až bolestně reálná. Ačkoli si říkáte, že tohle se rozhodně nemůže nikdy stát, v hloubi duše tušíte, že vlastně klidně může. Existenciální závěr je poněkud překvapivý a svým způsobem trochu kýčovitý, ale alespoň odpovídá celkovému vyznění knihy.

Bod Evropy je rozhodně nevšední román, který svým způsobem vypovídá o stavu dnešní společnosti.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Větrné mlýny.

Znáte autora? Četli jste od něj něco?

Quietbook aneb není kniha jako kniha 2

         Je to zhruba rok, co jsem z posledních sil těsně před Vánoci došila interaktivní knížku pro synka zde. A protože mám dvě děti a o veškeré hračky se neustále rvou, tak quietbook pak nesplňuje účel, za jakým se obvykle pořizuje (tedy dlouhé hodiny ticha, kdy se děti SAMY baví a máma si může dát nohy na stůl, haha), tak bylo třeba vyrobit knížku i pro dcerku. Vyšlo to zrovna tak, že Buuk.cz, kde jsem polotovar koupila, zrovna prodávanou verzi modernizoval a aktualizoval, tudíž nejsou obě knížky úplně stejné (což má za následek to, že se stejně rvou, neboť oba zrovna chtějí tu samou).

       Jedna ze změn oproti původní verzi je ta, že zatímco dříve jste měli polotovar hezky vystříhaný a rozškatulkovaný dle jednotlivých stránek, teď vám přijdou modré podklady plus komponenty rozděleny dle barev a vy si jednotlivé dílky musíte vystřihnout a u každé stránky najít ty správné. Je to sice očíslované, ale i tak se nad tím občas zapotíte. Dále je použit mnohem kvalitnější filc, starý quietbook máme ošklivě ožmolkovaný, tento vypadá mnohem pevněji. Všechny potřebné věci vám přijdou v balíčku, včetně knoflíků, nití, jehel a samozřejmě návodu. Jediné, co musíte mít, jsou nůžky, šikovné ruce (nebo šicí stroj) a spoustu volného času :-).

           Tak se na tu novou verzi pojďme podívat:

      1.  Úvodní stránka

      Tady se quietbook liší v tom, jestli kupujete verzi pro holčičku, nebo pro kluka. Holčičky tam mají hrad s princeznou a kluci tuším panáčka a bagr. A ano, kytičky mají být jen na louce, ovšem já zrovna tuhle stránku našila naopak a dírky neseděly, tak je bylo potřeba udělat na druhé straně a ty přebytečné zamaskovat :-D. A taky je fajn tam našít jméno dítěte, pro kterého kniha je (což ovšem není standardní součástí, takže buď si musíte písmenka vystříhat sami jako já, nebo se lze domluvit, že vám je připraví a pošlou spolu s polotovarem).

      2. Kytička

    Oblíbená stránka, kde děti nakukují pod okvětní lístky a hledají zvířátka, rodinné příslušníky, dopravní prostředky, zkrátka cokoli vás napadne dát do kapsiček. U nás to moc neplní původní účel, neboť Bea zásadně všechny obrázky vytahuje a strká je žábě (poslední stránka) do pusy. Ale řekněme, že aspoň  rozvíjí jemnou motoriku :-D.

      3. Farma

     Prstoví maňásci – kočka, kráva, pejsek a ovečka - a farma s vraty na sponu. Velmi oblíbené u nejmenších dětí.

      4.  Duha

      Skvělá věc na naučení barev a na rozvoj jemné motoriky. Jen doporučuji našít knoflíky hoodně na volno. Já je u prvního quietbooku přišila festovně a mám problém tam kytičky dát i já, natož leckdy neohrabané dětské prstíky.

      5. Stromeček a roční období

      Jednotlivé přírodniny jsou na patentky a připínají se na stromeček podle toho, jestli je zasněžený, kvete anebo jsou na něm jablíčka, která se pak dají dát do košíčku.

      6. Zahrádka

      Zelenina se dá zasadit na záhonek a pak přendat do koleček. Bůhví proč naše mrkve a řepy obvykle končí pod peřinou na vedlejší stránce :-D.

      7. Domeček

      Otvírací příbytek pro panenku. Může spinkat pod peřinou nebo si číst v křesílku.

      8. Poklad

       Pod palmovými listy je na háčku schovaný klíč k truhle s pokladem, kde se nachází barevné mušličky.

       9. Loďka

      Panenka může plout na loďce, spustit a vytáhnout kotvu a děti se učí zavazovat tkaničky (resp. plachtu).

      10. Žába

      Žába nenasyta, která má pusu na klasický zip a jazykem ze suchého zipu chytá mouchy.

      V celé knize je také pět fialovožlutých ptáčku, kteří se dají schovat kamkoli, za komín, za strom, do loďky, záleží na fantazii.

      Dcerka dostala quietbook na druhé narozeniny a má opravdu velký úspěch. Učí se s ním barvy, zvířátka, rozvíjí svojí šikovnost a fantazii a musím přiznat, že i mě baví si s ním hrát. Zkrátka ideální hračka. Pokud máte malé dítko a spoustu volného času, rozhodně doporučuju :-).

.

       Jak se vám líbí nová verze? :-)

Svět podle Agnes: Jedna normální ženská s trochu nenormálním životem

Autorka: Agnes Pechová

Nakladatelství: Samonákladem

Rok vydání: 2018

„Firemní vánoční večírek. Jako vždycky very mač bjůtyfl. Až do tý chvilky, kdy jsme měli tu stejnou akci, co měl včera chlapec ve škole. Můj dárek si vylosoval šéf. Neměl moc radost. Růžovej náramek a firemní karty. Daleko horší ale je, že to znamená jedinou věc, a sice to, že chlapcův spolužák si pod stromečkem vybalí vibrační kroužek od Durexu a kondom s banánovou příchutí. Sakra, sakra, sakra a třikrát sakra.“

Knižní vydání nejrůznějších blogů a facebookových stránek teď letí. Přiznám se, že já na to moc nejsem, jediné, co mě zatím zaujalo byl Deník fejsbukové matky (a ten mě teda baví moc) a pokukuju po právě vydané knize Život podle Lucie od Lucie van Koten, jejíž blog sleduju. Takže na rovinu přiznávám, že po této knize bych asi jen tak nesáhla. Ale když mi ji doporučila a půjčila dobrá kamarádka, nedalo se svítit a já se pustila do četby.

Kniha je psána formou deníkových zápisků, které jsou publikovány na autorčiných stránkách Svět podle Agnes. A cílem je čtenáře pobavit a uvědomit si, že život, ať je jakkoli neveselý, nebo posraný, jak by řekla Agnes, je třeba brát s nadhledem. Takže nečekejte žádné hluboké filozofické mudrování ani objevné myšlenky, jen život jedné obyčejné ženy, jejíž pohled na svět je poněkud netradiční.

Agnes popisuje své běžné dny, točící se kolem práce, starání se o dítě a domácí zvířectvo. A sem tam taky kolem hledání dokonalého chlapa. Její domácnosti je ovšem poněkud divoká. Pes, kočka, sem tam i jiné zvíře a puberťák.  Dohromady jsou zdrojem neuvěřitelných historek i scén, kdy pojem vrchol trapnosti posune svůj význam do zcela jiných sfér. A zároveň usoudíte, že na tom vlastně ještě nejste tak špatně (a pokud zrovna jste, tak vás Agnesiny příběhy aspoň rozveselí).

 „V životě každý ženy jednou nastane ten zlomovej okamžik, kdy ráno vstane, podívá se do zrcadla a řekne si „adoprdele“. Najednou to není úplně v pohodě, pravý oční víčko nějak víc nateklejší než levý, dalo by se říct, že tak nějak úplně teče přes oko, a ze zrcadla na vás hledí něco, co ještě nedávno bylo vyhlazený děvče z růže květ a teď to vypadá spíš jako něco hodně temnýho v posledním tažení. “

Ovšem jemnocitné duše, jejichž vnitřností se svírají při zaslechnutí sprostého slova, by měly knihu obejít velikánským obloukem. Slovník autorky je totiž velmi nevybíravý a nekorektní. Expresními výrazy se řádky jen hemží a možná by se místo „být sprostý jak dlaždič“ mělo říkat „sprostý jak Agnes“.

Zpočátku je čtení poměrně návykové, ovšem zhruba tak v půlce knihy přestane být opakovaný vtip vtipem. Když poprvé čtete, že pejsan pokadil půl bytu, připadá vám to sice docela nechutné, ale celkem se pobavíte. Když to udělá asi popatnácté, zdá se vám to už jen nechutné. Zbytečně často se některé scény opakují a pointa už pak nevyzní. První půlku jsem se fakt bavila, pak už mi to přišlo trochu vyčpělé a ne tak zábavné. Proti vulgaritě celkem nic nemám, ale musí být účelová a přiznám se, že mám ráda rafinovanější humor. Ovšem tuším, že milovníci a vlastníci chlupatých mazlíčků se v tom najdou, protože zvířecí historiky více ocení (stejně jako mě vlastně nejvíc bavily závěr knihy a zážitky s manželem a miminem).

          „Tak jsem byla včera po strašně dlouhý době úplnou náhodou na dětským hřišti. Jakože pískoviště, klouzačky a tyhle věci. A fakt by mě zajímalo, na čem ty matky frčej. Houbičky? Hulčo? Na něčem stopro, protože tohle fakt není jinak možný. “

Je to jako číst cizí deník, návykové a doprovázené pocity něčeho zakázaného. Jediné, co to trochu kazí, je vědomí toho, že dotyčný to psal s myšlenkou, že to někdo bude číst, takže žádné zásadní pikantnosti se nedozvíte. Ale pokud si chcete dopřát chvilku neprudérní zábavy a nerozhází vás autorčin nevybíravý slovník, jen do toho.

Znáte? Četli jste? :-)

Velmi osobní kniha o zdraví: Psáno rozumem a zkušenostmi

Autorka: Margit Slimáková

Nakladateství: BizBooks

Rok vydání: 2018

„Po desetiletích biochemického výzkumu volných radikálů a antioxidantů, zkoumání tisíců účastníků, vynaložení milionů korun, liber, dolarů atd. najdeme to nejlepší doporučení už v učebnicích dětí základní školy: jezte zeleninu a ovoce!“

Margit Slimáková je úžasná žena. Už nějakou dobu sleduji její blog margit.cz, videa, fb stránku a ráda se nechávám inspirovat jejími doporučeními, články a tipy. Osobně ji sice vůbec neznám, reálně jsem ji viděla pouze jednou, na přednášce v rámci Rawfestu, ale stejně mám po přečtení její knihy pocit, že je to moje spřízněná duše. Má podobné názory na jídlo, pití, očkování, homeopatii, používáme stejnou značku kosmetiky, stejně jako já nedá dopustit na menstruační kalíšek... Zkrátka mi názorově velmi sedla.

Ve své knize otevírá řadu zajímavých a v dnešní době velmi často propíraných témat. Vzhledem k tomu, že se primárně věnuje stravě a výživovému poradenství, velkou část obsahu pochopitelně zabírá jídlo a pití. Ovšem ke zdraví a spokojenosti samotná strava mnohdy nestačí, tak se v dalších kapitolách zabývá i pohybem, prostředím, ve kterém žijeme, práci, ale i prevencí a terapií nemocí. Dotýká se i v současnosti poněkud kontroverzních témat jako je například očkování, porody, homeopatie či nevhodnost hormonální antikoncepce. Zkrátka ukazuje, že zdraví není jen o jídle, ale i o přístupu k životu a k sobě samému.

Margit Slimáková nejprve vystudovala farmacii, tím ovšem její touha po poznání nebyla uspokojena a postgraduálně pokračovala ve studiu výživy a prevenci nemocí, jak v Česku, tak i v zahraničí. Část života prožila za hranicemi, s rodinou procestovala skoro celý svět a po návratu do Čech rozjela řadu podnětných projektů. Stála za zrodem Skutečně zdravé školy, která měla za cíl zlepšit zoufalé stravování ve školách. Nyní píše články pro svůj blog margit.cz a pro blog aktualne.cz a zabývá se svým současným projektem, a tím je think-thank Globopol. Kromě toho ještě stíhá vést školení Jídlověda. Margit je vskutku neuvěřitelně činorodý člověk :-).

Knih o stravě a životním stylu jsem přečetla mnoho, některé byly přínosné a nabité informacemi, jiné nudné k uzoufání. Některé mě inspirovaly, jiné zas uvedly do deprese, že tomu všemu už vůbec nerozumím. Když jsem se snažila najít pro sebe vyhovující stravovací zásady, tak jsem byla naprosto zmatená. Jak je možné, že lidé na raw stravě tvrdí, že se má jíst všechno syrové, a makrobiotici zase všechno zásadně vaří? Proč znám lidi prospívající na paleo stravě i zdravím hýřící vegany, když jde o naprosto opačné stravovací směry? Kde je tedy pravda a co je nejlepší? Po letech zkoušení, vynechávání lepku, mléka, sladkostí, masa, ovoce, a různých rozumných i bláznivých kombinací jsem dospěla k názoru, že každému holt vyhovuje něco jiného a že budu jíst, co mám ráda a co cítím, že mi dělá dobře. No a pak otevřu knihu Margit Slimákové a dočtu se tam vlastně to samé :-). Což mě docela potěšilo. Autorka uvádí, že důležitější než slepě následovat nějaký stravovací názor je je jíst kvalitní potraviny, ideálně sezónní a lokální. A s tím naprosto souhlasím.

Dále uvádí na pravou míru řadu dlouho omílaných stravovacích omylů a chyb a dává spoustu tipů, jak začít jíst lépe a prospěšněji. Moc se mi líbí, že nikomu nic nevnucuje, nepůsobí fanaticky, ani nemá potřebu svolávat hromy blesky, když její doporučení nebudete následovat. Jen jemně pobízí a ukazuje, že změna mnoho nestojí a přitom výsledky pocítí každý. Také oceňuji, že to nejsou jen tak plané rady, ale přímo vyzkoušené tipy, které Margit sama využívá a má osvědčeny, tudíž nehrozí, že by šlo jen o učebnicové příklady, které nejste schopni využít v reálném životě.

Margit Slimáková vše popisuje zcela věcně, logicky, laicky srozumitelně a hlavně má vše podpořeno argumenty, které dávají smysl. Jednotlivé kapitoly jsou proloženy často velmi soukromými příběhy a autorčinými životními zkušenostmi, které tak knize dávají punc osobitosti. A na konci každého tématu najdete seznam dalších zdrojů, pokud byste si danou problematiku chtěli nastudovat podrobněji. Autorka si nehraje na proroka univerzální pravdy ani vám nechce naservírovat zázračný elixír života. Rozumně uznává, že cest ke zdraví, pohodě a spokojenosti je vícero a každý si musí najít tu svou. Jen nabádá k tomu, že odpovědnost za vaše zdraví je jen ve vašich rukách.

Kniha je neuvěřitelně čtivá, podává ucelené informace a je napsaná natolik poutavě a chytlavě, že jsem se často nemohla dočkat, až si zase najdu chvíli na čtení. Navíc je moc pěkně graficky zpracovaná, takže je čtení opravdovým potěšením. Vzhledem k tomu, že se o dané věci poměrně intenzivně zajímám, nedozvěděla jsem se žádné extra objevné informace, ale naopak jsem si krásně ujasnila, že můj pohled na nejrůznější věci není úplně zcestný (jak si myslí řada mých známých a spoustu anonymních lidí nenávistně komentující články a diskuze v nejrůznějších tématicky zaměřených fb skupinách). Naprosto mi tím vlila optimismus do žil, že snaha žít v souladu se sebou samým má smysl a že slepé důvěřování lékařům a reklamám nemusí být vždy to pravé.

Tahle kniha je vynikajícím shrnutím všech témat týkající se zdravého životního stylu moderní doby s bonusem v podobě Margitiných vlastních životních zkušeností a to je k nezaplacení. Doporučila bych ji všem, co se alespoň trochu zajímají o sebe, své zdraví a není jim lhostejné, co se s jejich tělem děje. Jediné, co by se dalo vytknout, je to, že kniha nevyšla dříve :-).

Jaká je vaše oblíbená kniha o zdraví? :-)

Dráček ZOG a princezna REBELKA: Veršovaná pohádka, která nadchne nejmenší čtenáře

Autoři: Julia Donaldson, Axel Scheffler

Původní název: ZOG, ZOG and the FLYING DOCTORS

Nakladatelství: PRESCO GROUP a. s. (Ella & Max)

Rok vydání: 2018

Překlad: Robin Král

„Jsem Maximus, velký rytíř,

pro princeznu si jdu k vám.

Toho, kdo ji z hradu unes’,

v lítém boji udolám.“

Jak děti rostou, tak se mění skladba dětské knihovny. Doposud převážnou část tvořily obrázkové knihy, ale teď jsme se posunuli na další level a největším hitem domácí četby jsou pohádkové knížky. A pokud jsou krásně ilustrované, tím líp. A když jsou veršované, tak mají místo na vrcholu oblíbenosti jisté. Nevýhodou ovšem je, že takové pohádky jsou většinou krátké, takže nutně následuje vyjednávání o další kus, nejurputnější je synek samozřejmě v momentě, kdy má spát a já už zoufale toužím po chvilce klidu a nohách nahoře (a hlavně vlastní dospělácké knize :-D).

Ovšem ne každý autor má pro verše cit a sem tam jsem nucena číst pohádku, která vyloženě trhá uši (ráda bych vám dala nějaký příklad, ale většinou je okamžitě vracím do knihovny). Proto mě pohádka Dráček Zog a princezna rebelka velmi mile překvapila.

Dráček Zog chodí do dračí školy, aby se naučil všechno, co draci potřebují znát. Od chrlení ohně a létání až po únos princezny. Jenže Zog potká velmi neobvyklou princezničku Ellu, která nechce sedět doma a tvářit se královsky, ale chce léčit a pomáhat ostatním. K tomu se připlete rytíř Maximus a společně se vydají na cestu jako létající ambulance a léčí bytosti, které ve světě potkají. Jednorožce, mořskou pannu, lva i samotného krále.

Děj je přiměřeně jednoduchý, ale zábavný a má hlavu a patu. Samozřejmostí je dobrý konec, jinak by to přece nebyla ta pravá pohádka. Autorka Julia Donaldson je anglická spisovatelka a dramatička, která má kromě psaní písňových textů na svém kontě i řadu úspěšných dětských knih. Ovšem to by bylo k ničemu, kdyby to někdo krásně nepřebásnil. Robin Král, který se tohoto úkolu zhostil se ctí, je mladý český básník, který je autorem řady dětských knížek, za něž dostal ocenění Magnesia Litera či Zlatá stuha. Kromě toho píše písňové texty pro Divadlo Spejbla a Hurvínka, a přispívá do časopisu Sluníčko a Můj vláček.

Nejsem žádný odborník na poezii, ale verše jsou opravdu povedené. Dětsky jednoduché, smysluplné, uchu lahodící, takže se čtou (nebo spíše přednášejí) jedna radost. Navíc si je děti snadno zapamatují. Musím říct, že to je jedna z mála pohádek, u které mi nevadí číst ji stále dokola.

Kniha je nádherně a bohatě ilustrovaná. Obrázky jsou barevné a krásně doplňují vyprávěnou pohádku, takže děti přesně ví, o čem je řeč.  A věřte, že jsou neuvěřitelně pozorné. Ty větší dokonce časem dokáží vyprávět pohádku podle obrázků samy. Ilustrace má na svědomí ilustrátor Axel Scheffler.

Teď, kdy už  se synek dopodrobna seznámil se všemi obrázky,  pohádku přelouskáme za jeden , maximálně dva večery. Ale začátky byly krušné, neboť jsem byla nucena odpovědět asi na milion záludných dotazů :-).

„Maminko, jak se jmenuje ten rytíř?“

„Maximus.“

„Maximus je divný jméno, to se mi nelíbí.“

„Aha, a jaké by se ti líbilo?“

„Mně se líbí jméno máma!“  :-D

„Mami, co je to mořská panna?“

„Hm, víš, to je napůl žena a napůl ryba.“

„Co?“

„No jakože má místo nohou ploutve...“

„A proč?“

„Aby mohla plavat.“

„ A proč? Já nemám ploutve a taky plavu.“  Někdy vás dětská logika udolá :-D

„Maminko a proč mu hoří křídlo?“

„Protože chrlil oheň a omylem se trefil do vlastního křídla.“

„A proč?“

„No protože to ještě dobře neumí.“

„A proč to dobře neumí?“

„Protože se ještě musí učit.“

„A proč“

„Aby to uměl.“

„A proč to musí umět?“

„Nepůjdeš už spinkat?!?“

Dráček Zog a princezna rebelka je zkrátka velmi povedená pohádková knížka pro děti, s nádhernými ilustracemi, kterou můžu s čistým svědomím doporučit. Myslím, že ji děti ocení zhruba tak od tří let. A že je vážně skvělá dokazuje i synkův budoucí plán:

„Maminko, až vyrostu, tak budu drak a budu chodit do dračí školy, jo?“ :-D

Za milé chvíle strávené s touto pohádkou děkuji nakladatelství PRESCO GROUP a.s., které mi knihu k recenzi poskytlo.

Jaká dětská kniha vás v poslední době nadchla? :-)

Temné bratrstvo: Není každý debut naprostá pecka

Autor: Luke Skull

Původní název: The Grim Company

Nakladatelství: Host

Rok původního vydání: 2014

Rok českého vydání: 2017

Překlad: Ladislav Václavík

„Život už jsi mi jednou zachránil. Čítám, že už nikomu nic nedlužíš.“

Jerekův obličej potemněl. „Dlužíš nedlužíš, to si rozhodnu sám. Nenechám tě tu umřít. Chceš nóbl smrt nebo co, aby holky zvlhly, až si vzpomenou, jak ses tu hrdinsky obětovat? S tím jdi do prdele, Kayne.“ Vlk pobídl koně ostruhami a vzdálil se mimo doslech.

Nakladatelství Host má čuch na vynikající fantasy debuty, čtenáře (i mne samotnou) uchvátila například trilogie Havraní kruhy od Siri Pettersenové, epická série Stín krkavce od Anthonyho Ryana či Jiskra v popelu od Saaby Tahirové (což je první díl plánované tetralogie, dál jsem se zatím nedočetla, tak těžko říct, jestli série bude dosahovat kvalit prvního dílu). Ovšem Luke Scull má ještě co dělat, aby mě přesvědčil, že mezi takové debutanty patří také.

Ocitáme se v neveselém světě, kde bohové padli a lidem vládnou Magelordi, nesmrtelné bytosti s velkou mocí. Ovšem kouzelná energie pomalu dochází, na zemi se objevují krvelační démoni a lidé se nemají zrovna nejlépe. Vládci se tak pouští do boje o poslední zbytky magické energie bez ohledu na to, kolik životů bude v nelítostné válce zmařeno. Přesně takové doby dávají vzniknout hrdinům. Anebo zákeřným zrůdám. V městě Dorminii, ústředním herním poli příběhu, se tak dává do boje proti tyranskému pánu skupina, která ho hodlá sesadit. Podaří se jim osvobodit město? A za jakou cenu?

Nejslabším místem celé knihy je rozhodně začátek. Kdo přelouskal prvních sto stran a neměl touhu knihu odložit a nedočíst, tomu všechna čest. Uvedení do děje se neuvěřitelně táhne a vůbec nechápete, o co vlastně jde. Reálie jsou naprosto zmatené, stránky jsou zahlceny řadou místopisných názvů, některé ovšem v přiložené mapce nedohledáte. Ten, o kom se domníváte, že by mohl být hlavní hrdina, je krajně nesympatický a přesně v momentě, kdy si říkáte, že víc už knize prostě věnovat nedokážete, se to zlomí a příběh se konečně pořádně rozjede (jen škoda, že až ve třetině knihy).

Tahoun celého příběhu a jednoznačně nejlepší postava je Brodar Kayne. Zkušený bojovník, který si o životě i smrti nedělá žádné iluze. Má svou vlastní moudrost i filozofii, tváří v tvář nebezpečí vtipkuje o sto šest a přítele by nikdy nenechal v nouzi. Spolu s Jerekem tvoří dvojici, která ostatní postavy nechává daleko za sebou. Pak tu máme Davaruse Colea, chlapce, který byl vychováván k tomu být hrdinou, což mu dalo přehnané sebevědomí a pořádnou dávku arogance a ideálů, o které nutně musí jednou přijít. Ať jsem dělala, co jsem dělala, Davarus mi byl prostě nesympatický, takový trochu otrava a vejtaha, kvůli němu bych knihu rozhodně nečetla. Za zmínku stojí ještě Nejvyšší Augmentor Barandas, který je zajímavý tím, že řeší dilema povinnost a loajalita versus vlastní svědomí. A beznohý čaroděj Eremul, který řeší to stejné, ovšem na druhé straně barikády. Na postavách by zkrátka chtělo ještě trochu zapracovat.

Dějová linka je trochu kostrbatá. Skoro máte dojem, že autor smíchal všechny své oblíbené fantasy prvky, přidal trochu intrik, válčení, vymyšlený (ale ne domyšlený nebo ne dostatečně popsaný a vysvětlený) svět a doufal, že to bude skvěle fungovat. Sice to funguje, ale drhne to. Ale abych jen nehaněla, autor rozhodně umí překvapit a kombinovat. Některá odhalení vás zarazí, některá pohorší a napětí si také užijete dost a dost. Nebojí se syrových krvavých scén, intrik ani zrady. Jak se začátek nepodařil, tak konec stojí za to, a závěrečnou bitvu si náležitě užijete.

Temné bratrstvo má potenciál, jen by to chtělo trochu dopilovat, stačí přežít začátek a závěr vás utvrdí v tom, že další díly s názvem Meč severu a Ostří mrtvého muže by vůbec nemusely být špatné :-).

Kterou knihu jste v poslední době vzdali a nedočetli? :-)