čtvrtek 28. ledna 2016

Pozitivní týden #4

Nejradostnější události uplynulého týdne:

1. Byla jsem poprvé na kosmetice
Dámskou část to možná překvapí, ale je to tak, poprvé za svůj život jsem si nechala opečovávat obličej :-). A říkám si, jestli mám vůbec přiznávat, že na manikúře jsem nebyla nikdy :-D. Před Vánoci jsem totiž na jedné akci vyhrála poukaz na ošetření od BiOrganicy, tudíž ošetření pleti se odehrávalo za použití výhradně přírodní biokosmetiky Inlight, a to vám je nějaký luxus :-). Bylo to neskutečně příjemné, strávila jsem tam skoro dvě hodiny, a řeknu vám, že taková masáž, aromaterapie a čokoládová maska s vašimi smysly udělá své :-). Až jsem si říkala, jak moc nevhodné by bylo tu masku slízat z obličeje :-D.

2. Konečně jsem viděla film Grandhotel Budapešť
Měla jsem to v plánu aspoň půl roku, ale nějak pořád nebyl čas a chuť (ono taky s frekvencí jeden zhlédnutý film za měsíc je to těžké :-D), ale konečně na něj došlo a musím říct, že si mi  moc líbil :-). Nějak jsem čekala něco úplně jiného, ale o to víc mě to bavilo. Bylo to neotřelé, vtipné a svým způsobem velmi svérázné a hodnocení 80% na CSFD.cz si zaslouží právem :-).

3. Setkání veganských rodin
Rádi se mrňouskem potkáváme s ostatními dětmi (a pochopitelně jejich rodiči), ale věřte, že je občas obtížné vysvětlovat, že nejsme tak úplně masožravci a mlékopijci a že obecně náš styl života je trochu jinde. Takže bylo velice milé a pozitivní potkat spřízněné duše a společně si užít sobotní den :-). A k tomu zdlábnout skvělou raw kokosovou roládu, ještě teď mi při vzpomínce na ni tečou sliny na klávesnici :-D

4. Návštěva mé milované sestřičky
No, spíše přespání než návštěva :-). Druhý den odlétala za dobrodružstvím do cizích krajů a přitáhla asi sto kilo vážící kufr s tím, že se jí zasekla vysunovací rukojeť na půl žerdi. Pro představu, je to děvče poměrně vysoké, a když chtěla kufr za sebou táhnout, tak byla nucena jít v podřepu, nic pohodlného :-). Spravit se nám to nepodařilo, tak jsme na rukojeť přivázali oranžovou tkaničku do bot a mohla vesele odfrčet a táhnout kufr s rovnými zády :-D. O stylu a eleganci takovéhoto řešení raději pomlčím :-D.

5. Návštěva sestřenice
Když už příbuzné, tak všechny :-D. Měla v Praze nějaké pracovní pohovory, tak nás využila coby luxusní pětihvězdičkový hotel :-D. Dělám si pochopitelně srandu, prostě spojila příjemné s užitečným, a já jsem ji moc ráda viděla a ráda si s ní popovídala. Jen více takových návštěv! :-)

Jen takové zamyšlení na závěr:

Mám poslední dobou pocit, že lidé kolem mě si docela tvrdě a cílevědomě začínají budovat svou pracovní kariéru. Plní odhodlání, nadšení a ambicí vyrážejí na pracovní pohovory, loví pracovní příležitosti, odlétají na stáže a pracovní pobyty… A nesmírně se těší na výzvy, které jim práce přinese, a jsou srozuměni s tím, že je úspěch bude stát mnoho úsilí, stresu, času a tvrdé práce. Nevím, jestli je to tím, že se momentálně „flákám“ na rodičovské dovolené, nebo tím, že se mi po narození dítěte naprosto změnil hodnotový žebříček, nebo prostě stáru a lenivím, ale najednou jsou mi takové cíle naprosto cizí. Nikomu to samozřejmě neupírám a naopak takovéto odhodlané lidi obdivuji, ale momentálně si opravdu užívám dobu, kdy mám čas na mrňouska, na to co mě baví a dělá spokojenou a šťastnou a i když bych i já mohla pokračovat ve své kariéře, teď zrovna mě to nijak neláká. Raději čas strávím s lidmi, které mám ráda, a děláním věcí, které mě naplňují i za cenu toho, že nebudu mít enormní plat, hromadu pracovních zkušeností ani skvostný životopis. Ale kdo ví, třeba mě to zase jednou chytí :-)

Jak jste se měli vy? :-)

úterý 26. ledna 2016

Hudba ticha: Poetický příběh pro nalomené duše

Autor: Patrick Rothfuss
Série: Kronika Královraha
Originální název: The Slow Regard Of Silent Things
Nakladatelství: Argo, Triton
Rok vydání: 2015

„V zahanbení vlastní nevychovaností mosazný kotouč políbila, aby věděl, že ho nechce opustit.“

Tuto knihu mi nadělil Knižíšek, ovšem díky nestíhání České pošty jsem si pro ni došla až po Vánocích. Rozbalit si ji pod stromečkem by sice bylo krásné, ale holt se někdy nezadaří :-). Když jsem v listopadu psala seznam knih, které bych si od Knižíška přála, tuhle jsem dala hned na první místo s tím, že si ji přeji nejvíc. Když jsem tedy nedočkavě otevřela balíček a vykoukla na mě modrá obálka a titul Hudba ticha, měla jsem vážně velikou radost (teď si říkám, že to nakonec nebylo tak špatné, že mi kniha došla až po Vánocích, aspoň jsem nemusela čekat až do Štědrého dne a mohla knihu rozbalit cestou z pošty :-D). Díky, Knižíšku! :-)

           
Zdroj: tridistri.cz            

          Kniha má podtitul Příběh ze světa Kroniky Královraha. Ale pokud byste čekali další Kvotheho dobrodružství, byli byste žalostně zklamáni. Tohle je příběh Auri. Kdo Kroniku Královraha četl, ví, že Auri je éterická a poněkud neobvyklá dívka, se kterou se Kvothe setkává na Univerzitě. V této knize Auri blíže poznáme a ta nás zavede do tajemného a spletitého Podvěcí, což je svět sám pro sebe pod budovami věhlasné Univerzity, kde se Auri ukrývá a prožívá svá trochu zvláštní dobrodružství. Auri má schopnost vnímat věci, jejich pravdivost a správnost. Protože jen věc na správném místě může být spokojená a šťastná. Tento příběh není klasickým příběhem s dějem, dialogy, akcí…  On to vlastně ani není příběh, je to obraz jedné krásné a zlomené duše.

Kniha je útlá a jedná se spíše o novelu či delší povídku. Má ovšem nádhernou obálku, která přesně vystihuje atmosféru knihy. Kromě toho je kniha doplněna černobílými kresbami, které dle mého příběh krásně doplňují :-).

Jedná se o krásný a snový příběh, tak křehký a něžný jako je Auri sama. Kdyby tato kniha byla obrazem, byl by to zádumčivý obraz v matných a přece jiskrných barvách, který by nenechal přemýšlivé oko se jen tak odtrhnout. Kdyby tato kniha byla hudbou, byla by to tklivá, melancholická píseň hrající za svitu měsíce na nejhlubší tóny naší duše. Alespoň takhle tento příběh vnímám já.

Auri je vskutku kouzelná, líbezná a zvláštní bytůstka, která se potýká se svým způsobem trochu tragickým osudem. Auri má schopnost vidět pod povrch věcí a dát jim to správné místo. Sledujeme její pohyb po Podvěcí, které se tímto otevírá našim zvědavým zrakům a nenechává nikoho na pochybách, že se jedná o nesmírně zajímavé místo. Jediné, co jsem trochu postrádala, byla mapka Podvěcí, která by mi trochu usnadnila orientaci. Ale pokud je autorovým záměrem nechat to ryze na čtenářově představivosti, inu, proč ne.

Hold skládám nejen autorovi, ale i překladatelce Janě Rečkové, neboť překlad je vskutku povedený a věřím, že bez kvalitní práce překladatelky by kniha nebyla takovým potěšením.

Nejsem vůbec schopna říct, zdali se vám tato kniha bude líbit. Myslím, že ji lidé buď odloží jako nezáživnou a nesmyslnou a budou čekat na další Kvotheho dobrodružství, nebo se v ní najdou a bude se jim zdát překrásná. Také mám za to, že pokud jste Kroniku Královraha dosud nečetli, asi není nejlepší začínat právě touto knihou, neříkám, že by se vám nemohla líbit, ale myslím, že budete dost zmateni. Takže začněte Jménem větru, a když vás Auri zaujme, dejte šanci Hudbě ticha :-).

Tato kniha rozhodně není pro každého. Autor sám v doslovu přiznává, že je to podivný příběh, o kterém si sám nebyl tak úplně jist, zdali ho vydat. Dle jeho slov je to příběh pro všechny nalomené duše. Mně se to líbilo moc, a jestli jsem nalomená?  Možná, že ano.

Četli jste Kroniku Královraha? Která postava je vaše oblíbená? :-)

čtvrtek 21. ledna 2016

Pozitivní týden #3

Tenhle týden krásně nasněžilo, tak jsem si ho užila ve znamení sněhových a zimních radovánek :-).

Chcete si zimu užít stejně jako já? Tak se nechte inspirovat mými radostmi uplynulého týdne a alespoň jednou za zimu zkuste:

1. Vyšlapat si své jméno v čerstvě napadaném sněhu
Nebo pozdrav, jméno svého miláčka, nějaký obrázek… Nebo si udělejte andělíčka… Hlavně si pořádně užijte křupající sníh pod nohama a ten pocit, když jste první, kdo prošlápne neporušenou vrstvu sněhu :-). Tohle jsme se ségrou prováděly, když jsme byly malé a doteď na to velice ráda vzpomínám a tímto trošku infantilním činem se v zimě ráda vracím do dětství :-).

2. Chvíli se zastavit a pozorovat sněhové vločky
Říká se, že neexistují dvě stejné sněhové vločky. Nevím, jestli je to pravda, ale chvíli jsem pozorovala zmrzlé vločky na svém černém kabátu a bylo to skutečně fascinující. Opravdu byla každá jiná a všechny tak nádherně tvarované, v tu chvíli jsem cítila naprostý obdiv k přírodě, že dokáže vytvořit něco tak nesmírně krásného a přitom tak pomíjivého jako je sněhová vločka. Je tak malinká a žije jen chviličku, než roztaje nebo se ztratí v hromadě sněhu, a přece přírodě stojí za to, aby ji i na ten prchavý moment stvořila tak dokonalou a nádhernou.

3. Udělat si pořádné a nefalšované kakao
A tím rozhodně nemyslím Granko, Nesquik a podobné instatní věcičky. Poctivě si ohřejte mléko (ať už normální nebo mandlové/sójové/jakékoli jiné jako já), přidejte kakaový prášek a oslaďte (cukrem či datlovým sirupem), nalijte do hrníčku s ideálně zimní tématikou a pak si sedněte a pořádně si ho vychutnejte :-). Já si ho vychutnala po procházce, kdy jsem se vrátila promrzlá až na kost, přitom jsem pozorovala za oknem padající sníh, a musím říct, že takhle příjemně už jsem se dlouho necítila.

4. Pustit si nahlas muziku a zatancovat si… Jen tak, pro radost :-)
Vím, tohle rozhodně nezní jako zimní aktivita, ale pokud jste v zimě neustále tak promrzlí, bez nálady a energie z nedostatku sluníčka jako já, tak neznám lepší věc :-). Tohle vás nabije neskutečným množstvím radosti a pozitivní energie, že se nestačíte divit a jako bonus spálíte nějakou tu nadbytečnou vánoční kalorii :-) Vážně :-). Osobně vyzkoušeno v našem obýváku za zvuků Wake Me Up Before You Go Go, Dancing In the Dark, Come On Eileen, Twist and Shout a podobných vypalovaček :-D. Myslím, že sousedi měli radost :-).

5. Nechat se oslnit zimním sluníčkem
Je studené a šedivé zimní odpoledne, já brázdím kočárem zmrzlý sníh, ruce a nohy mi mrznou a má nálada je stejně jako okolní teplota na bodu mrazu. Najednou se mraky rozestoupí a ukáží se nesmělé paprsky sluníčka. Celý svět se rozzáří a všechno se zdá být barevnější, veselejší a prostě krásnější, doslova mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Tyhle maličkosti jsou pro mě těmi nejlepšími zaháněči mizerné nálady :-).

6. Půjčit si/koupit si pořádně tlustou knihu!
Která vás donutí se zachumlat pod deku a celý večer si číst :-). Protože co se mě týče, neznám v zimě lepší zábavu (teda ani v létě, ale to by mi tématicky nesedělo :-D). Já si přitáhla druhý díl Stínu krkavcePán Věže a pro případ, že by mi to nestačilo ještě Finální říši (první díl série Mistborn). Tak. A do jara o mně neuslyšíte :-D.

Případně doporučuju postavit si sněhuláka, uspořádat pořádnou koulovačku, nebo s něčím dobrým k zakousnutí si zalézt pod peřinu a kouknout na nějaký parádní film, vynalézavosti se meze nekladou :-).
Ale stejně se začínám těšit na jaro! :-D

A jak vy si užíváte zimu? :-)

úterý 19. ledna 2016

Píseň krve: Vynikající epický fantasy příběh

Autor: Anthony Ryan
Série: Stín krkavce (1.)
Originální název: Blood song: A Raven᾽s Shadow
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2014

„Válka? To je jenom spousta krve a chyb a mužů šílených bolestí, kteří volají matky, dokud nevykrvácejí. Nic ctnostného v ní není, chlapče.“

Dechberoucí, úžasné, skvělé a mnoho dalších superlativů mě napadá po dočtení této knihy. Vážně, už dlouho mě žádná kniha nedokázala takhle nadchnout a doslova přikovat ke gauči. A přitom mi neskutečně dlouho trvalo, než jsem se do čtení pustila. Knihu jsem si z knihovny přitáhla už před měsícem a celý ten měsíc ležela netknutá na poličce, než jsem ji celá znuděná otevřela. Nuda se ovšem velice rychle přeměnila v neutuchající nadšení a myslím, že do druhého dílu se pustím už v knihovně :-D.

 Vélina Al Sornu jako desetiletého chlapce nechává jeho otec u bran kláštera Šestého řádu Víry. Vélin se podrobí náročnému výcviku a spolu se svými bratry ve Víře je vycvičen k boji a zabíjení, aby se z nich nakonec stali živoucí nástroje ve službách Víry a Sjednoceného království, kterému vládne král Janus. Poté, co chlapci ukončí výcvik a opouští brány kláštera, vrhají se do víru boje a válčení, až nakonec vytáhnou s královským vojskem do války s Alpírským císařstvím. Ovšem Vélin není ledajaký bojovník, jeho píseň krve mu předurčila jistou budoucnost, která teprve čeká, až bude naplněna.

Zdroj: nakladatelstvi.hostbrno.cz
Děj začíná zápisky Lorda Verniera, kronikáře Alpírského císařství, který Vélina poznává coby muže, jehož děsivou pověst zná téměř celý svět, a během jedné plavby mu Vélin porozpráví svůj příběh. Příběh o chlapcích, z nichž se během výcviku, při kterém jde velmi často o život a při kterém vznikají přátelství na život a na smrt, stávají tvrdí a nezdolní muži. Muži, kteří pozvedají své zbraně k obraně svého náboženství a svého krále.

Kniha je nesmírně čtivá, a ačkoli se zabývá hlavně válkou a bojem, a romantickou dějovou linku tam téměř nenajdete, je to příběh poutavý a nesmírně napínavý. Vélin a jeho bratři se rozhodně nedají považovat za vyloženě kladné hrdiny a chrabré rytíře bez bázně a hany, kteří by ve jménu cti a Víry konali pouze dobro a zachraňovali slabé a bezbranné. Naopak, Vélin často musí volit mezi větším a menším zlem, mezi záchranou jedněch a zároveň obětování jiných, a postupně si uvědomuje, že je leckdy pouhým kolečkem v soukolí intrik někoho jiného, ať už je to král Janus, princezna Lyrna či Princip Arlyn.  A ačkoli se snaží jednat v souladu s Vírou, ctí, svědomím a s písní své krve, není to vždy tak úplně jednoduché. Vélin zjišťuje, že svět není úplně černobílý a že jeho píseň krve může být požehnáním i prokletím a že přátelství je leckdy více než loajalita vůči Víře a království.

Anthony Ryan je bravurní vypravěč, ať už popisuje výcvik chlapců či tažení proti císařství, nenudíte se ani chvilku. Postavy jsou výborně napsané, a během vyprávění je patrný jejich vývoj. Původně trochu naivní chlapci během svých výprav po dokončení výcviku zjišťují, že boj a válčení rozhodně není žádná bohulibá činnost, je to často prachsprostá řež a hromada mrtvol. Postupně se Vélin a jeho bratři mění z nadšených bojovníků s hlavou plnou ideálů v muže, kteří nemají daleko k cynismu, a jejich poslání dostává hořkou příchuť.

Stejně skvěle autor vyobrazuje svět, v němž se Vélinova dobrodružství odehrávají. Svět, v němž autor vyostřuje konflikt mezi jednotlivými náboženstvími a v němž se začínají hlásit o slovo záhadné temné síly. Ostatně rozpor mezi slepým následováním jakékoli víry a náboženskou tolerancí, které v knize autor zajímavě nastiňuje, je v dnešní době dosti aktuální téma.

Kniha často bývá přirovnávána k sérii Píseň ledu a ohně, s tímto srovnáváním bych ale byla opatrná, protože pokud čekáte několik vzájemně se prolínajících dějových linií a bohatě rozpracovaný svět, budete zklamaní. Jedná se spíše o lineární příběh zaměřený na jednu postavu, což mu ale neubírá na kvalitě a zajímavosti.

Z knihy jsem prostě nadšená. Ačkoli se jedná o autorovu prvotinu, rozhodně je to povedené dílo. V druhé půlce bylo sice pár zaškobrtnutí v jinak hladce šlapajícím příběhu, ale možná to bylo způsobeno mým nepozorným čtením a nechutí si pamatovat všechna jména (která jsou si leckdy hodně podobná), věřím, že pozorný čtenář si knihu užije a bude z ní stejně nadšen jako já :-).

Četli jste první díl Stínu krkavce? A jste z ní taky tak nadšeni? :-)

sobota 16. ledna 2016

Dárek z pravé lásky – 12 zimních políbení: Vánoce, zima a láska

Sestavila: Stephanie Perkinsová
Originální název: My true love gave to me – Twelve holiday stories
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2015

„A pak, když se Štědrý večer změní v Boží hod, se očekávání stane skutečností. Já a Ben si dáme polibek s příchutí kakaa a šlehačky, v němž je naděje, štěstí a vzrušení.“

Období Vánoc je pro mě časem, kdy si pouštím své oblíbené vánoční filmy, které by v jiném období absolutně postrádaly smysl. Ale co už nějaký ten rok skutečně postrádám, je kniha s vánoční tématikou. Taková, kterou si můžu číst uvelebená pod vánočním stromečkem, když za okny padá sníh a ze které doslova čiší vánoční atmosféra. Dle anotace jsem usoudila, že by tou pravou mohla být právě tato kniha. Sice jsem si ji pořídila a přečetla až po Vánocích, ale vzhledem k tomu, že zrovna napadla hromada sněhu, to vůbec nevadilo a musím říct, že dokreslit atmosféru se knížce povedlo skvěle :-).

Zdroj: cooboo.cz
Jak název napovídá, kniha obsahuje 12 povídek od dvanácti světoznámých autorů žánru young adult (např: Rainbow Rowellová, Jenny Hanová, Holly Blacková…) na téma zima, Vánoce a láska. V povídkách nakoukneme do Santovy dílny na severním pólu (Najdeš mě podle polárky), zjistíme, co se stane, když dojde k výměně letenek (Betlémská hvězda), prožijeme několik novoročních oslav (O půlnocích), zapojíme se do tvorby vánočního představení (Kyblíky s pivem a jezulátko), navzájem si pomůžeme s hlavními hrdiny během newyorské bouře (Andílci ve sněhu), zaskočíme za Santu (Váš záskok za Santu) a nakoukneme pod pokličku ryzí vánoční restaurace (Vítejte ve Vánocích, CA).

Také zažijeme velkolepou silvestrovskou oslavu, kterou navštíví několik netradičních hostů (Krampuslauf), vybereme ten správný vánoční stromek (To je Yulský zázrak, Charlie Browne), prožijeme magickou proměnu (Dívka, která probudila snílka), zjistíme, že sněžení na Boží hod není jen tak (Dáma a liška) a že i v tom nejzapadlejším univerzitním kampusu lze najít spřízněnou duši (Cos to sakra provedla, Sophie Rothová?). A tím vším se pochopitelně prolíná láska. Láska za časů zimních a vánočních.

Tato kniha je prostě kouzelná. Dává pocit, že v období Vánoc se dějí zázraky, plní se přání - ta vyřčená i ta tajná, a že potkat v tomto období bytost, která tak úplně nepatří do našeho světa, není zas tak nemožné. Roztomile slavnostní je i obálka knihy, která se mi opravdu moc líbí. Co mě ale v knihkupectví trochu zarazilo, jsou růžové okraje stránek (proboha proč?), které dávají pocit, že jde o literaturu určenou partě holčiček ze třetí třídy :-).

Hlavní hrdinové jsou pochopitelně mladí lidé (co taky čekat od autorů young adult literatury), ale naštěstí se nejedná o žádné unylé nanynky a namachrované chlapce, jsou to všechno sympatičtí mladí hrdinové, kteří to často v životě nemají lehké a jsou to právě Vánoce a láska, která otevře jejich srdce a která jim pomůže najít správnou cestu životem.

Povídky jsou opravdu zdařilé, a kvalitativně velice vyrovnané, nemůžu říct, že by se mi nějaká vyloženě nelíbíla. Mně osobně se nejvíce líbily povídky Andílci ve sněhu a To je Yulský zázrak, Charlie Browne, nejslabší mi naopak přišla povídka Betlémská hvězda.

Jsem si vědoma toho, že tento článek rozhodně není nezaujatý, protože Vánoce beznadějně miluju a uctívám, ale z příběhů opravdu čiší kouzlo zimy a Vánoc. Lidé se milují, objevují kouzlo v nich samých i v tom druhém a každé přání dojde svého vyplnění. Zjistíte, že věřit se vyplácí a o půlnoci vás klidně může navštívit Santa :-). Všechny povídky jsou nesmírně pozitivní, romantické, ale zároveň vtipné a občas i mírně k zamyšlení. Ano, některé povídky jsou tématicky velmi podobné, kluk a holka na sebe narazí o vánočním čase, zamilují se a končí to polibkem či příslibem věcí příštích, ale myslím, že to vůbec nevadí. O to přece o Vánocích jde, nebo ne? Věřit, že láska je magická, krásná, a že vydrží věčně. A že není hezčího dárku, než je polibek pod jmelím :-).

Jaká je vaše oblíbená vánoční kniha?

čtvrtek 14. ledna 2016

Pozitivní týden #2

Co mi zpříjemnilo předešlých sedm dní?

1. Postavila jsem si sněhuláka :-D
Jo, je to malinko dětinské a navíc nepřežil noční oblevu, ale v tu chvíli jsem si to užila s ryzí a nefalšovanou radostí :-).

2. Spoustu času stráveného na gauči s knihou :-)
Mrňous někde chytl rýmečku, a protože je to správný chlap, pořádně ho to složilo :-D. Dělám si srandu, prostě měl nějakou virózu, tudíž jsme nemohli procházkovat ani se účastnit jiných miminkovských aktivit, což jsem využila k relaxaci a pochopitelně čtení. Dočetla jsem Píseň krve, přelouskala Dárek z pravé lásky a Hudbu ticha a ještě stihla rozečíst Živly Calderonu (jo, mám nějakou fantasy slinu :-)) aneb takhle nějak si představuju mateřskou :-D.

3. Provětrala jsem šatník
S novým rokem jsem pod vlivem knihy Madame Chic dopřála svému šatníku řádnou odtučňovací kúru a vyřadila vše, co nenosím, protože - se mi nelíbí/nesedí mi/byla to naprosto nevhodná koupě v slevě/kdysi jsem nosila, ale už je to dost demodé/to syslím pouze z nostalgie… A musím říct, že to je doslova očistný pocit, se zbavit starých a nepoužívaných věcí. Navíc mám ve skříni najednou spoustu místa, takže mám dobrý důvod vyrazit na nákupy! :-D

4. Milé a báječné odpoledne s novými kamarádkami a jejich dětmi
Věřte nebo ne, ale přestěhovat se těsně před porodem do velkého města 350 km daleko od rodiny a přátel, kde neznáte ani nohu, není vůbec snadné…  Ale když se chce, všechno jde, tudíž děkuji za skvělé setkání a už se nás s mrňousem jen tak nezbaví :-D.

5. Tip na výborný raw pudink
Dostala jsem nejprve ochutnávku, a poté co jsem se olizovala až za ušima, jsem vysondovala i recept :-). Rozmixujte banán, hrušku, kokosový olej a kakao (či karob, poté je to vhodné i pro děti) a máte skvělou, chutnou a zdravou svačinku :-).

A jak vy jste si užili tento týden? :-)


pondělí 11. ledna 2016

Vyjednavač: Originální a čtivý fantasy příběh

Autor: Brandon Sanderson
Originální název: Warbreaker
Nakladatelství: Talpress
Rok vydání: 2010

 „Ty nejsi zrovna lstivá, má milá,“ podotkl Hymnus. „Lstivý člověk je ten, kdo bojuje s malou, dobře ukrytou dýkou, kterou nečekaně vytáhne ze zálohy. Ty jsi spíš někdo, kdo protivníka rozmázne na míle viditelným balvanem…“

Přiznám se, ačkoli se považuji za milovnici fantasy, od tohoto autora jsem dosud nic nečetla. A přitom Brandon Sanderson není žádný nováček, stojí za takovými knihami jako je Elantris či série Mistborn. Ale i přesto jsem neměla žádná velká očekávání a musím říct, že jsem nadšená. V záplavě young adult fantasy knížek je tato velice příjemným překvapením a ještě příjemnější četbou.

Zdroj: talpress.cz
Vyjednavač je příběhem dvou idriských princezen, boha statečnosti Hymna, záhadného Vashera, žoldáka Dentha, a také tajemného Božího krále. Ti všichni sledují své cíle a bojují své bitvy ve světě prodchnutém magií, která je závislá na použití Dechu a přítomnosti barev. Podstatou příběhu je hrozící válka mezi Idrisem a Halladrenem. Z Idrisu je poslána princezna, aby se provdala za hallandrenského Božího krále. Musí se poprat s naprosto odlišnou kulturou, v Hallandrenu se lidé, jež zemřeli statečně, vracejí jako bohové, kteří pak žijí u dvora a jsou uctíváni suitou kněžích. Do Hallandrenu se vydává posléze i její sestra s cílem jí pomoci. Co se ale původně zdálo jako výprava s jednoduchým úkolem, se změní v boj o přežití a také o to, aby válce bylo zabráněno. Což není tak snadné, neboť jsou lidé, kteří na válce mají svůj zájem. Tak se roztáčí kolo intrik, lstí, nebezpečí a nejedné zrady.

Tahle kniha mi udělala nemalou radost. Mám ráda fantasy knihy, kde je neotřelá a propracovaná magie (i když chvíli trvá, než aspoň trochu pochopíte jak to s tím Dechem a biochromou vlastně je), osobité a charismatické postavy, a napětí, akce a intriky přesně v takové míře, aby příběh bavil a nebyl příliš rozvláčný či uspěchaný.

Brandon Sanderson má opravdu dobře napsané postavy. Žádná z nich není hrdina s velkým H a přece jsou nesmírně sympatické. Hymnus, bůh statečnosti, který se tak úplně být bohem necítí, mi se svou nechutí cokoli podnikat a se svými cynickými a sarkastickými poznámkami doslova učaroval. Princezny, ač zpočátku trochu naivní, se do toho nakonec pořádně opřou a nezůstávají nikomu nic dlužny. Boží král, původně tak působivě děsivý se nakonec ukáže být spíše obětí než hrozbou, a to pochopitelně nejsou všechny postavy.

Příběh je čtivý, propracovaný, nic neskřípe, neruší žádné nelogické zvraty. Kniha splétá dohromady několik dějových linek, ale tak mistrně, že nejste zmateni a všechno do sebe nakonec krásně zapadá. Líbí se mi, že ačkoli kniha obsahuje propracovaný systém magie a zajímavé prostředí, neměl autor potřebu z toho dělat několikadílnou ságu. Dostanete přesně jeden ucelený příběh bez nutnosti čekání a shánění dalších svazků. To se dnes ve fantasy literatuře zas tak často nevidí.

Tento autor mě skutečně zaujal a já už netrpělivě sháním další svazky. A pokud máte rádi ryzí fantasy, plnou magie a dobře napsaných postav, tak jen do toho! Nebudete zklamáni :-).

Znáte Brandona Sandersona? Četli jste od něj něco?

sobota 9. ledna 2016

Madame Chic aneb Co všechno jsem se naučila v Paříži: Jak svůj životní styl povýšit na francouzskou úroveň

Autorka: Jennifer L. Scottová
Originální název: Lessons from Madame Chic: 20 stylish secrets
                               I learned while living in Paris
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2014

„Francouzky budí dojem, že mají o svém stylu naprosto jasnou představu a že z něj dokážou šikovně udělat součást svého života.“

Která žena by nechtěla být spojována s francouzským šarmem? Vyzařovat přirozené charisma, mít šik oblečení, být prostě stylovou femme fatale? Já ano! Samozřejmě ne úplně doslova, ale co si budeme povídat, Francouzi jsou synonymem stylu a módní elegance :-). A protože nikdy neváhám se něco moudrého přiučit, přistála na mém stole tato drobná knížka.

Autorka Jennifer L. Scottová je ryzí Američanka, která se na výměnném studijním pobytu v Paříži ocitla v typicky aristokratické francouzské rodině. Své zážitky publikovala na svém blogu  The Daily Connoisseur – česky Fajnšmekr, z něhož tato kniha vychází. Autorka vypráví své zážitky z Paříže v rodině Madame Chic a upozorňuje na věci, které ji jako rodilou Američanku zaskočily, zaujaly či naprosto nadchly. Ve dvaceti kapitolách nám objasňuje, jak se pařížskému životnímu stylu přiblížit. Kapitoly se věnují hlavně jídlu, kráse, módě, líčení, ale i umění a životnímu stylu. Jedná se vlastně o jakési rady a tipy, jak životem proplouvat s francouzskou uvolněností a elegancí. Na konci každé kapitoly je shrnutí zásadních bodů ve formě konkrétních rad.

Zdroj: bux.cz

          Kniha se čte nesmírně dobře. Autorka svým čtenářům odhaluje triky, jak žít po pařížsku, které odkoukala od své hostitelské rodiny. A jsou to rady více než zajímavé, protože Francouzi umí žít a život si plnými doušky užívat. A nejde o užívání si ve formě divokých večírků a bezuzdného utrácení, naopak Francouzi si umí užívat s jistou sofistikovanou elegancí, vášní a nadhledem, nebo alespoň takový pocit kniha dává. Pochopitelně nelze popsané postupy bezpodmínečně dodržovat s tím, že se z nás tímto stane rodilá Francouzka, ale jako inspirace a malé nahlédnutí do jiné kultury je to vynikající. Líbí se mi, že kniha nejen inspiruje, ale zároveň dává podnět k zamyšlení, jakým rychlým a konzumním životem vlastně žijeme a ukazuje, že žít lze i jinak.

Co jsem si já sama z knihy odnesla?

Rozhodně mně zaujala kapitola o jídle. Francouzi údajně jí zhruba tři jídla denně a mezi tím nic. Žádné dojídání se sušenkami, ovocem či čokoládou. Žádné celodenní uzobávání a lustrování ledničky. O to více si pak hlavní jídlo vychutnají. Kvalitní a zdravé jídlo je pro ně pochopitelně prioritou. Což je částečně tajemství jejich štíhlosti.  A také to, že mají pravidelný pohyb. Což ovšem neznamená to, že se mučí v tělocvičně, naopak vyznávají přirozený pohyb, tu procházku, tu vyjdou po schodech, tu jdou nakoupit a štíhlost s tím jde ruku v ruce.

Dále mne zaujaly rady ohledně módy a šatníku. Protože každá z nás určitě zná ten pocit, kdy stojíte před přeplněnou skříní, a přesto nemáte co na sebe. To se Francouzům stát nemůže a to mají údajně šatní skříně poloviční :-). K tomu samozřejmě patří i upravenost, krásná pleť a vlasy, líčení a o tom všem se v knize dočtete. A samozřejmě také něco o životnímu stylu, jak se věnovat umění, jak být dobrou hostitelkou, ale také jak se radovat z drobností a jak si užívat kvalitního života a kvalitních věcí…

Obecně tyto knihy typu  -  jak mít skvělý život, jak být šťastný, atd., moc nemusím, ale tahle je lehká, čtivá, zábavná a pro obdivovatele francouzské kultury radost číst. Kniha je velice pozitivní a velmi inspirativní, stačí jen trochu chtít a i vy můžete žít s francouzskou lehkostí a nenuceností a užívat si naplno každodenního života, bez zbytečného stresu, strádání a zloby. A zdali to ve Francii skutečně takto funguje? Kdo ví, jednou se o tom třeba na vlastní oči přesvědčím :-).

 Četli jste Madame Chic? Máte také slabost pro francouzskou kulturu? :-)

čtvrtek 7. ledna 2016

Pozitivní týden #1

Není tomu tak dávno, co jsem se na facebooku účastnila pozitivní výzvy (pro vysvětlení: každý den napsat tři pozitivní věci, co se vám staly za posledních 24 hodin) a protože to mělo poměrně úspěch a já si díky tomu uvědomila, jaký mám šťastný a báječný život, trochu jsem si to přetvořila a rozhodla se, že si za každý týden napíšu pět pozitivních věcí, které mně udělaly radost, potěšily či zahřály u srdce za poslední týden. Jen tak, pro sebe. A protože mám blog, tak si to budu psát sem. Aspoň mě to donutí to plnit a neflákat :-).

A co mě tedy potěšilo první týden roku 2016?

1. Konečně jsem viděla nový díl Star Wars!
Těšila jsem se na to snad od premiéry a pořád nějak nebyla příležitost, ale dočkala jsem se :-). A co na něj říkám? Jasně, vykradli předešlých šest dílů a dost hrají na sentiment skalních fanoušků. Ale co, mě se to líbilo :-). A jakmile se rozjely úvodní titulky s charakteristickou znělkou, měla jsem chuť nahlas jásat :-D.

2. Sníh, konečně sníh
Jak nemám ráda zimu, tak krajinu pokrytou čerstvě napadanou bílou peřinou miluju, fakt moc :-). Je to krásné, kouzelné, romantické a všechno se tak stříbřitě třpytí. A zatím jsem uklouzla jenom dvakrát :-D.

3. Nadělila jsem si povánoční dárek :-D
Jako správný knihomol neuspokojený vánoční nadílkou jsem vlítla do knihkupectví a odnesla si Lahodně s Ellou (neb kromě knih miluju zdravé a vynikající jídlo) a Dárek z pravé lásky: 12 zimních políbení (protože Vánoce jsou zase až za rok a když sněží, tak mám touhu si vánoční naladění ještě chvíli ponechat :-))

4. Upekla jsem svůj historicky první raw cheesecake
Ok, upekla asi nebude ten správný výraz… Umixovala? Uchladila? Umatlala? Uplácala? :-D Whatever, prostě je tady a je výborný. Jen nějak záhadně mizí :-D.

5. Rozečetla jsem skvělou fantasy
Nějakou dobu už jsem měla chuť na pořádnou výpravnou epickou fantasy. G. R. R. Martin se s dalším dílem nějak fláká a já pořád nemohla na nic pořádného kápnout. Ale Anthony Ryan a jeho Píseň krve (první díl série Stín krkavce) mě zachránil. A přitom jsem tu knihu donesla z knihovny už před měsícem a teď fakt nechápu, jak mohla tak dlouho ležet opomenutá na polici :-)

Jak vy jste si užili první lednový týden? :-)

úterý 5. ledna 2016

Moje knižní putování

V momentě, kdy jsem si na blogu Adris books, přečetla pravidla její narozeninové soutěže (zde), jsem měla jasno. Tento nápad je natolik zajímavý a téma poutavé, že jsem neváhala a pustila se do psaní článku na téma Moje knižní putování.

Moje knižní putování se započalo ještě předtím, než jsem spatřila světlo světa. Moje maminka byla už tehdy vášnivá čtenářka a prý měla v té době v oblibě detektivky, není tedy divu, že i já mám k tomuto žánru blízko :-). Nicméně o mou lásku ke knihám a čtení se zasloužili oba rodiče, nadšení a náruživí čtenáři. Tatínek, který mně i sestře každý večer před spaním četl nejprve pohádky a později hororové příběhy (vážně nechápu, jak se mi v deseti letech mohla líbit povídka Jáma a kyvadlo :-D). S ním jsem také začala objevovat krásy městské knihovny, a dodnes ho viním z toho, že nejsem schopna zajít do knihovny bez toho, aniž bych odcházela s náloží knížek, které jsem si původně vůbec nezamýšlela půjčit :-). A to nemluvím o obrovitánské knihovně, kterou jsme měli doma a která mě již jakou malou nesmírně fascinovala. Byla jsem si tehdy jistá, že až vyrostu, tak si všechny knihy přečtu (upřímně, vyrostla jsem dávno a přečetla jsem sotva zlomek :-)).

Miluju knihy, jsou mými nejlepšími přáteli už od dětství, prožila jsem s nimi krásné, napínavé, zajímavé, ale i smutné a dojemné chvíle. S Vinnetouem jsem stopovala nekalé bandity, s Harrym Potterem studovala v Bradavicích, s Robertem Langdonem luštila šifry, s Frodem nesla prsten k Hoře osudu, s Geraltem bojovala s nejedním monstrem, záviděla Danaerys její draky a s mnoha dalšími postavami jsem zažila báječné a nezapomenutelné chvíle.

Zdroj: uglydogbooks.com
Má knižní pouť pochopitelně v průběhu života měnila svůj směr. Od dětských příběhu a pohádek jsem plynule přešla ke knihám dobrodružným (Vinnetou, Rychlé šípy) a dětským detektivkám (Správná pětka, Tajná sedma), abych v době dospívání padla do tenat dívčích románků (obzvláště od autorek Lenky Lanczové a Věry Řeháčkové) a své dosavadní putování jsem zakončila u svého nadmíru oblíbeného žánru a tím je fantasy. Fantasy žánr mně učaroval právě svou nespoutanou fantazií. Příběhy, světy a postavy jsou originální, jedinečné a nic není nemožné. Asi jsem stále tak úplně nevyrostla z dětských pohádek, protože svět plný draků, čarodějek, zaklínačů, králů, princezen, nadpřirozených bytostí, bohů a magie je pro mě skvělým únikem od reality všedního dne.

Myslím, že knihám zůstanu věrná po celý svůj život. Má láska k nim je natolik pevná a silná, že si nedokážu představit nic, co by ji dokázalo nahradit. Věřím, že si dokážu najít čas na čtení v každém svém životním období. Úplně se vidím, jak coby sympatická důchodkyně sedím v houpacím křesle, na nohou papuče, na nose brýle a se zaujetím čtu pořádnou bichli, a po večerech předčítám svým vnoučatům. Přála bych si, aby mé čtenářské zapálení bylo inspirací i pro mého syna, jehož oblíbeným žánrem jsou momentálně leporela se zvířátky, ale věřím, že příklady táhnou, takže pokud dennodenně vidí svou maminku s nosem v knize, není možné, aby se z něj také nevyklubal zanícený čtenář. A vzhledem k tomu že se s nadšením sápe po všech knihách ve svém dosahu, myslím, že má našlápnuto správnou cestou :-).

Tolik k mému putování s knihami. Mám je ráda, jsou mou láskou, vášní, životní inspirací, zdrojem mouder a zábavy, a ačkoli to bude znít jako klišé, život bez nich si neumím představit.

sobota 2. ledna 2016

Smrtná zima: Trocha napětí a jinak nic

Autor: Kate A. Boormanová
Originální název: Winterkill
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2015

„Les je tichý a já cítím jemné chvění v zátylku, přesto však pokračuji dál, hlouběji mezi topoly.“

Asi už jsem na čtení žánru young adult stará, nebo fakt nevím. Na Smrtnou zimu jsem až na nějaké výjimky četla veskrze pozitivní a nadšené recenze. Ale v mém případě se nadšení nekonalo. Zadní obálka knihy slibuje, že se bude líbit fanouškům knih Hunger Games a Labyrint: Útěk. První jsem nečetla (zatím) a s druhou jmenovanou se to dle mého nedá vůbec srovnat.

Jedná se o první díl dystopické fantasy trilogie. Uprostřed lesů žije v osadě naprosto uzavřené vůči okolnímu světu mladá dívka Emmeline. Všichni obyvatelé této pevnosti v zájmu přežití následují zavedená pravidla, a kdo se přece jen opováží odporovat, je označen za vzpurného a po zásluze potrestán. Potulovat se za hradbami osady je přísně zakázáno, protože v okolních lesích sídlí zlé síly, zvané malmaci. Ovšem Emmeline do lesů neustále něco láká a táhne, a tak se přece jen vydává odhalit tajemství, které okolní lesy skrývají. Do toho si ji za budoucí ženu vyvolí jeden z vůdců společenství, ovšem její srdce touží po někom jiném. A tak se Emmeline snaží vyřešit jak tajemství okolních lesů, tak i své milostné trable.
Zdroj: nakladatelstvi.hostbrno.cz

Abych nelhala, první kapitoly mě docela zaujaly, ale jak jsem se pročítala dál a dál, mé nadšení a chuť číst docela opadly. Téma jako takové je docela zajímavé, ale čekala jsem mnohem napínavější děj. Myslím, že z námětu by se dalo vytěžit mnohem více napětí, i ta obálka (která je mimochodem výborná) mi přijde děsivější než celý příběh. Neustále se tam hrozí smrtnou zimou, zvanou la prise, která nakonec přijde a odejde téměř bez povšimnutí. O malmaci, který se všichni bojí, je sice sem tam zmínka, ale nic víc. Ani Emmelininy výpravy za hradby osady nejsou nijak závratně napínavé. Poté, co jsem četla Les Mytág (recenze zde), je to prostě slabý odvar.

Není to vyloženě špatná kniha, ale je jednoduchá a plná klišé, nic z čeho bych si sedla na zadek. Už jen ta romantická linka je ohraná až hrůza. Poskvrněnou dívku si vyvolí za svou životní družku jeden z vůdců osady, ona je tím samozřejmě neskutečně překvapena, ale zároveň se výhodnému sňatku brání, protože miluje jiného. Prostě klišé.

I společnost, ve které Emmeline žije, se mi nezdála úplně hodnověrná. Lidé jsou bez výhrad vedeni rádci a všichni jsou takoví zvláště apatičtí a smíření s osudem. Přežívají jednu zimu za druhou, bojí se toho, co se nachází venku a hlavně únosů, z nichž byl poslední před mnoha lety. Asi bych čekala, že je bude mnohem více zajímat, co se děje za branami. Ale budiž. Ale že v závěru bez váhání a strachu přijmou to, co Emmeline objeví, tak to mi přišlo trochu přitažené za vlasy.

Kdybych byla mladší, tak věřím, že mě kniha baví mnohem více. Myslím, že bych nad některými ne úplně logickými prvky moc nepřemýšlela a knihu si beze všeho užila. Ale čím jsem starší, tím jsem kritičtější, a jen tak nějaká kniha mě nenadchne. Ale pravda, nejsem už tak úplně cílová skupina. 

Takže jaký je závěr? Nenadchne, neurazí, mladším čtenářům se zálibou ve fantasy se bude asi líbit. Mě neoslovila, myslím, že ve fantasy literatuře se dají najít rozhodně povedenější kousky. A to i v té young adult. 

Líbila se vám Smrtná zima?