Autorka: Agnes
Pechová
Nakladatelství:
Samonákladem
Rok vydání:
2018
„Firemní vánoční večírek. Jako vždycky very
mač bjůtyfl. Až do tý chvilky, kdy jsme měli tu stejnou akci, co měl včera
chlapec ve škole. Můj dárek si vylosoval šéf. Neměl moc radost. Růžovej náramek
a firemní karty. Daleko horší ale je, že to znamená jedinou věc, a sice to, že
chlapcův spolužák si pod stromečkem vybalí vibrační kroužek od Durexu a kondom
s banánovou příchutí. Sakra, sakra, sakra a třikrát sakra.“
Knižní vydání
nejrůznějších blogů a facebookových stránek teď letí. Přiznám se, že já na to
moc nejsem, jediné, co mě zatím zaujalo byl Deník fejsbukové matky (a ten mě teda baví moc) a pokukuju po právě
vydané knize Život podle Lucie od Lucie van Koten, jejíž blog sleduju. Takže na rovinu přiznávám, že po
této knize bych asi jen tak nesáhla. Ale když mi ji doporučila a půjčila dobrá
kamarádka, nedalo se svítit a já se pustila do četby.
Kniha je
psána formou deníkových zápisků, které jsou publikovány na autorčiných
stránkách Svět podle Agnes.
A cílem je čtenáře pobavit a uvědomit si, že život, ať je jakkoli neveselý, nebo
posraný, jak by řekla Agnes, je třeba brát s nadhledem. Takže nečekejte
žádné hluboké filozofické mudrování ani objevné myšlenky, jen život jedné
obyčejné ženy, jejíž pohled na svět je poněkud netradiční.
Agnes
popisuje své běžné dny, točící se kolem práce, starání se o dítě a domácí
zvířectvo. A sem tam taky kolem hledání dokonalého chlapa. Její domácnosti je ovšem
poněkud divoká. Pes, kočka, sem tam i jiné zvíře a puberťák. Dohromady jsou zdrojem neuvěřitelných historek
i scén, kdy pojem vrchol trapnosti posune svůj význam do zcela jiných sfér. A
zároveň usoudíte, že na tom vlastně ještě nejste tak špatně (a pokud zrovna
jste, tak vás Agnesiny příběhy aspoň rozveselí).
„V
životě každý ženy jednou nastane ten zlomovej okamžik, kdy ráno vstane, podívá
se do zrcadla a řekne si „adoprdele“. Najednou to není úplně v pohodě,
pravý oční víčko nějak víc nateklejší než levý, dalo by se říct, že tak nějak
úplně teče přes oko, a ze zrcadla na vás hledí něco, co ještě nedávno bylo
vyhlazený děvče z růže květ a teď to vypadá spíš jako něco hodně temnýho
v posledním tažení. “
Ovšem jemnocitné
duše, jejichž vnitřností se svírají při zaslechnutí sprostého slova, by měly
knihu obejít velikánským obloukem. Slovník autorky je totiž velmi nevybíravý a
nekorektní. Expresními výrazy se řádky jen hemží a možná by se místo „být sprostý
jak dlaždič“ mělo říkat „sprostý jak Agnes“.
Zpočátku je
čtení poměrně návykové, ovšem zhruba tak v půlce knihy přestane být
opakovaný vtip vtipem. Když poprvé čtete, že pejsan pokadil půl bytu, připadá
vám to sice docela nechutné, ale celkem se pobavíte. Když to udělá asi
popatnácté, zdá se vám to už jen nechutné. Zbytečně často se některé scény
opakují a pointa už pak nevyzní. První půlku jsem se fakt bavila, pak už mi to
přišlo trochu vyčpělé a ne tak zábavné. Proti vulgaritě celkem nic nemám, ale
musí být účelová a přiznám se, že mám ráda rafinovanější humor. Ovšem tuším, že
milovníci a vlastníci chlupatých mazlíčků se v tom najdou, protože zvířecí
historiky více ocení (stejně jako mě vlastně nejvíc bavily závěr knihy a
zážitky s manželem a miminem).
„Tak jsem byla včera po strašně dlouhý době úplnou náhodou na dětským hřišti. Jakože pískoviště, klouzačky a tyhle věci. A fakt by mě zajímalo, na čem ty matky frčej. Houbičky? Hulčo? Na něčem stopro, protože tohle fakt není jinak možný. “
Je to jako
číst cizí deník, návykové a doprovázené pocity něčeho zakázaného. Jediné, co to
trochu kazí, je vědomí toho, že dotyčný to psal s myšlenkou, že to někdo bude
číst, takže žádné zásadní pikantnosti se nedozvíte. Ale pokud si chcete dopřát
chvilku neprudérní zábavy a nerozhází vás autorčin nevybíravý slovník, jen do
toho.
Znáte? Četli jste? :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za každý komentář, dělají mi velikou radost :-)