Oceán na konci uličky: Příjemně snivá gaimanovská jednohubka

Autor: Neil Gaiman

Originální název: The Ocean At The End Of The Lane

Nakladatelství: Polaris

Rok vydání: 2013

„To všechno se mi teď znovu vybavilo, ale zároveň mi bylo jasné, že to není na dlouho; jako všechno, na co jsem si vzpomněl, když jsem seděl na zelené lavičce vedle malého rybníčku, o kterém mě Lettie Hempstocková kdysi přesvědčila, že to je oceán.“

Pro Neila Gaimana mám slabost. Jeho reálně nereálné příběhy mě baví a okouzlují a věřte, že jeho díla jako jsou Američtí bohové, Nikdykde či Hvězdný prach by vám rozhodně neměla ujít. Chvíli mi trvalo, než jsem se dostala k jeho nejnovějšímu dílu (u nás tato kniha vyšla v roce 2013, jen tři roky zpoždění :-D) a musím říct, že Neil Gaiman ani tentokrát nezklamal.

Hlavní hrdina se vrací do městečka, kde prožil své dětství. A přichází k němu vzpomínky na léto, kdy mu bylo sedm a kdy se děly neuvěřitelné věci. Tehdy vše odstartovala smrt hledače opálů, který bydlel u jeho rodičů, a to mělo za následek řadu opravdu nevšedních událostí. Spolu s kamarádkou Lettie Hempstockovou se náš hrdina vydává doslova za hranice nám známé reality a přivede do našeho světa bytost, ze které jde strach a kterou je třeba porazit a poslat tam, kde patří. Což pro sedmiletého chlapce není zrovna snadný úkol. Ale s pomocí Lettie Hempstockové a její matky a babičky, které nejsou tak úplně obyčejné ženy, se šance rozhodně zvyšují.

Zdroj: neoluxor.cz

Příběh se odehrává očima sedmiletého chlapce a Neil Gaiman tomu vyprávění rozhodně přizpůsobil. Takto malé dítě spoustu věcí ještě tak úplně nechápe a řada věcí, které je dospělým s logickým myšlením a zakrnělou představivostí utajena, mu naopak připadá zřejmá a očividná. Možná právě proto příběhu s dětskou upřímností věříte vše, neboť přiznejte se, kdo v sedmi letech neschovával v noci nohy pod peřinu a netřásl se strachy z bubáka pod postelí :-).

Příběh je to pohádkově imaginativní a snivý, přesně takový, jaký mám od Neila Gaimana ráda. Místy se mu daří být až děsivý, ale pokud jste četli například Koralinu, nemůže vás to u tohoto autora překvapit. Líbí se mi, že do jeho neskutečných světů se může dostat obyčejný smrtelník a vy věříte, že to není až tak nereálné a že na nějakou fantastickou bytost můžete narazit klidně i u vás doma v obýváku.

Velmi mě zaujala i nejednoznačnost Hempstockových žen. Jsou tři nebo je to jen jedna? Jsou to obyčejné ženy, které ví jen o něco více než běžný smrtelník nebo vládnou nadpřirozenými schopnostmi, které jsou nám normálním lidem zapovězeny. A nebo nám nejsou zapovězeny a jen jsme pod tíhou reality a všedního života tyto schopnosti zapomněli a mnohem blíž k nim mají malé a rozumem nezmanipulované děti?  Tady už se pouštím do roviny spekulací a úvah, ale aspoň vidíte, že kniha skýtá i podněty k zamyšlení.

Kniha je poměrně útlá, je to spíše taková jedohubka než čtení na několik dní, a ačkoli pro mne Američtí bohové zůstanou knihou od Neila Gaimana číslo jedna, rozhodně tato knížka stojí za přečtení. Už jen proto, abyste na chvíli uvěřili, že rybníček na konci uličky může být skutečně oceán :-).

Máte rádi knihy od Neila Gaimana? Která je vaše oblíbená? :-)

Pozitivní týden #14

Copak pozitivního se mi událo tento týden?:

Foťák

Konečně. Po sto letech se můj drahý (kdysi nadšený fotograf) uvolil a zapůjčil mi svůj parádní foťák. Jen co se s ním naučím trochu zacházet a osvojím si fotografické minimum, pozvednu svůj blog zas o stupínek výš a budu články doplňovat kvalitními fotografiemi, aspoň v to doufám teda :-D. Protože co si budeme povídat, fotky z mobilu jsou příšerné.

První barefoot boty

Tak dlouho jsem poslouchala nadšené výkřiky kamarádek a známých ohledně barefoot bot, že jsem neodolala a jedny si pořídila. Sice stály víc než jakékoli boty, co jsem si kdy koupila, ale co by člověk pro své nožky neudělal, že. A musím říct, že ta chůze je fakt o něčem jiném. Hned první den, co jsem bosonohé botky měla na sobě, jsem měla pocit, že jdu v pantoflích, tak byly pohodlné :-D. Ovšem po dalším dnu, kdy jsem v nich celý den chodila, mě tak neskutečně bolely nohy, že jsem měla pocit, že mi upadnou :-D. Neupadly a zvykají si dál (prý to trvá tak dva týdny, ojojoj :-D).

Chodíme s prckem svorně barefoot :-D

Blogteam Neoluxoru

Jo jo, musím se pochlubit :-). Když Neoluxor vyhlásil, že hledají nové knižní blogery do svého týmu, tak jsem neodolala a přihlásila se. A k mému překvapení mě vybrali, takže doufám, že je nezklamu :-). Beru to jako skvělou příležitost, jak se dostat ke knihám, o které bych jinak nezakopla, a navíc můžu dělat to, co mě neskutečně baví, v trochu širším měřítku.

Baletní vystoupení

V pátek 29. dubna se slavil Mezinárodní den tance. Abych pravdu řekla, žádná velká tanečnice nejsem, ale pro balet mám celoživotní slabost. Za svůj život už jsem viděla nespočet baletních představení, jak klasických, tak i moderních, a strašně se mi to líbí. A když jsem právě 29. dubna šla s prckem z plavání na metro Anděl, u kostela sv. Václava zrovna začala série baletních vystoupení k poctě dne tance. Prcek zrovna usnul, tak jsem zaparkovala kočár a zhruba hodinku koukala na nadšené tanečníky, kteří svým pohybem vyjadřovali radost z tance a pohybu. Jejich figury byly elegantní, ladné a neuvěřitelně sehrané, prostě radost podívat. Bylo to krásně spontánní a nečekané, a takové zážitky mám nejraději :-).

Veggie Náplavka

Prvního máje jsme oslavili nejen polibkem pod stromem (rozkvetlá třešeň prostě nebyla v dosahu :-D), ale taky veganským festivalem, který byl převážně o jídle, jak jinak. Nacpali jsme si břicha skvělou zelňačkou, vegeburgerem, salátem, závitky a jako zákusek jsme ochutnali zmrzlinu z rýžového mléka s ovocem (ta mě zas tak nenadchla, mám raději čistě ovocné sorbety), a tak obecně jsme snad u každého stánku vyškemrali alespoň malou ochutnávku. Trochu nepříjemné byly dlouhé fronty, protože když jsem hladová, tak slovo trpělivost prostě neznám :-D.  A jediné co mě zarazilo, bylo pár kolemjdoucích, kteří si hlasitě stěžovali, že nemůžou najít žádný stánek s masem :-D.

Jak vy jste si užili prvomájový víkend? :-)

Jako zabít ptáčka: Citlivý příběh o dospívání, statečnosti, předsudcích a pokrytectví

Autor: Harper Lee

Originální název: To Kill a Mockingbird

Nakladatelství: Mladá fronta a.s.

Rok vydání: 2015

„Statečnost začíná tehdy, když víš, že jsi poražen, ještě než se do něčeho dáš, a přesto se do toho dáš a dovedeš to až do konce, ať se děje co děje. Málokdy zvítězíš, ale někdy se ti to povede.“

Dočetla jsem se, že popularita této knihy v poslední době poněkud stoupla díky nedávné smrti autorky Harper Lee. Já jsem si ovšem tuhle knihu cíleně sehnala na doporučení blogerky z The Anna Diaries. Takže ne, opravdu autor nemusí odejít na onen svět, abych vzala za vděk jeho dílem :-). A můžu vám říct, že tahle kniha s poněkud nic neříkajícím názvem mě chytla za srdce. Tak krásný, citlivý a hořkosladký příběh už jsem dlouho nečetla.

Zdroj: kniha.cz

Kniha se odehrává v ospalém jižanském městečku Maycomb v 30. letech minulého století. Hlavní vypravěčka, osmiletá Čipera, tu žije se svým třináctiletým bratrem Jemem a otcem jménem Atikus Finch, který se živí jako advokát. Spolu s kamarádem Dillem si užívají léto a vyvádějí lumpárny, například se snaží se vylákat souseda Bubu Radleyho z jeho domku. Nálada se ovšem změní v okamžiku, když je mladý černoch obviněn ze znásilnění bělošské dívky a jeho obhájcem je ustanoven právě Atikus. Sledujeme zaujatý soudní proces a vztahy mezi černošským a bělošským obyvatelstvem. V tom všem se snaží děti Atika Finche vyznat a dospět v lidi s otevřeným srdcem a zdravým názorem na svět.

Nenechte se mýlit, hlavní náplní příběhu není rasismus a nenávist vůči černošskému obyvatelstvu. Je to příběh o dětské nevinnosti, dospívání a prozření, o předsudcích a pokrytectví a tom, jak být lidmi. Čipera s Jemem postupně vyrůstají z dětských lotrovin a počínají nahlížet na svět očima dospělého a zjišťují, že lidská společnost rozhodně není nekomplikovaná, ačkoliv, jak praví hlavní hrdinka, jsme všichni lidi.

Moc se mi líbila postava Atika Finche, jehož žena zemřela a on se snaží vychovat své dvě děti, jak nejlépe umí. A ne nějakými zákazy a příkazy, ale jednoduše vlastním příkladem. Chová se upřímně, čestně, bez jakékoli přetvářky tak, aby se svým dětem mohl beze studu podívat do očí. A ono to funguje. Čipera i Jem ho respektují a v koutku duše se snaží být jako on. Je to opravdu obdivuhodný a charismatický muž, který věří v lidi a v dobro, které se v nich ukrývá.

Finchovu rodinu pochopitelně doplňují i ostatní obyvatelé městečka, každý s větší či menší dávkou osobní statečnosti či zbabělosti. Rasismus, nenávist a diskriminace obyvatel černé pleti je v příběhu zdůrazněna, ale ne nějak nenávistně či odsuzovačně. Autorka vše popisuje s citem, nadhledem a jistou laskavostí. A co není řečeno přímo, domyslíte si mezi řádky.

Je to krásný příběh, čte se lehce, a přesto donutí se zamyslet nad lidskými předsudky, zbytečnou nenávistí a nepochopením. Je až neuvěřitelné, jak je možné, že taková nenávist mezi lidmi existuje (a je stále tak palčivě aktuální i v dnešní době). Kniha mě uchvátila a jsem přesvědčena, že jsem ji nečetla naposled. Má hloubku, obsahuje řadu moudrých myšlenek a věřím, že přemýšlivý čtenář si v ní pro sebe najde i nějaké to poselství. Protože upřímně, i přes všechno ujišťování, že nás se rasismus a diskriminace netýká, myslím, že v hloubi duše každý ví, že to tak úplně není pravda.

PS: Už se těším, až se kouknu na stejnojmenný film. S Gregory Peckem v hlavní roli to musí být perfektní :-).

Četli jste Jako zabít ptáčka? Líbila se vám to?

Pozitivní týden #13

Jaké radosti jsem si užívala minulé dny:

První letošní piknik

Konečně bylo krásné počasí, čehož jsme s mými souputnicemi na rodičovské dovolené okamžitě využily. Jedna z nich má parádní zahrádku, kde se člověk nemusí bát pobíhajících psů ani odpadků, takže jsme vybalily deky, jídlo, děti a konečně si užily pořádný pobyt venku! My popíjely bílé víno, děti spásly trávu a sem tam nějakou tu hlínu (aneb imunita musí být) a chytaly jsme první letošní bronz :-). Už se nemůžu dočkat léta, až si takového piknikování a lenošení venku budeme užívat víc :-).

Přelouskala jsem knihu v angličtině

Nejsem v angličtině nijak zvlášť zdatná, tak si jednou za čas přečtu nějakou anglickou knihu, abych si své chabé znalosti oživila a pokud možno znásobila. Sice mi přečtení trvá průměrně třikrát déle než přečtení českých knih, ale mám pocit, že je to výborná věc, jak zlepšit svoje znalosti cizích jazyků. Tentokrát jsem přečetla knihu I Heart New York od britské autorky Lindsey Kelk. Upřímně, je to román vcelku o ničem, naprosto kýčovitá a povrchní romantika, ale v angličtině se to četlo snadno a věřím, že znát randící fráze není k zahození :-D.

        

Jaká obálka, takový obsah :-)       

         

Králík v rádiu

O tom, zda do kavárny děti patří či ne, se vedou neustálé debaty. Typičtí kavárenští povaleči nemůžou pobíhající děti v kavárně ani cítit, maminky malých dětí naopak využívají toho, že za špatného počasí nemusí sedět s dětmi doma a mohou si vychutnat dobrou kávu. Já jsem tak nějak na straně obou :-). Myslím, že záleží na tom, do jakého typu kavárny se člověk vypraví. Jsou kavárny, které jsou už z principu pro děti nevhodné, v těch jsem vysedávala jako bezdětná a teď do nich zajdu většinou bez dítka, a pak jsou kavárny, které naopak přítomnost dětí podporují a děti jsou tam vítané. To většinou poznáte podle hracího koutku, přítomnosti přebalovacího pultu a taky podle skladby návštěvníků :-). Jednou z takových kaváren určená přímo pro rodiče a děti je pražský Králík v rádiu. A konečně jsme se s kamarádkami dokopaly ji vyzkoušet :-). Je tam příjemná hernička, přímo v ní si můžete vychutnat objednané jídlo a pití a nikoho nepohoršuje, že vám dítko dělá nezbednosti. Což považuji za docela zajímavý počin. Jen když jsme tam byli, tak byla hernička malinko přecpaná a po hodince mi ze všech těch dětí šla hlava kolem :-D.

Koupila jsem si nosící mikinu

Pro neznalé - nosící mikinu využívají maminky, které své děti nosí v šátku či nosítku, a chtějí tak zabalit sebe i své dítko. Nosící oblečení s tím počítá, a je proto o něco širší a obecně vymakanější. Dlouho jsem tomu odolávala, ale 15% sleva na skladové zásoby mě prostě udolala, a tak jsem si objednala krásnou rezavou mikinu (aby mi ladila k vlasům) na adelay.cz. A je perfektní, kvalitní materiál, navíc s odepínacími rukávy, a ještě jsem si k tomu přikoupila těhotenskou vsadku, takže se v budoucnu využije o to víc :-).

Objednání dovolené

Léto se blíží, to nedokáže popřít ani zatím docela studené počasí. Takže jsme začali plánovat letní dovolenku. Zvažovali jsme, jestli vůbec s tak malým dítkem někam vyrazit, ale protože přece nebudeme sedět doma jen kvůli tomu, že jsme rodina, a protože u nás není daleko od úmyslu k činům, tak v červnu si jedeme hezky opalovat čumáčky k moři :-). Konkrétně letíme do Řecka, na Rhodos. Byli jsme tam před dvěma lety, takže máme zkušenost, že tam je velmi příznivé prostředí i pro malé děti. Těším se moc a jdu vybírat plavky :-D.

Jedna příhoda na závěr: Šla jsem nakoupit do Billy, kde je docela málo prostoru, tak jsem kočár s dítětem nechala mezi regály a šla vybírat a teprve u pokladen mi došlo, že odcházím s cizím nákupním vozíkem místo kočáru! :-D Fakt mi ta mateřská leze na mozek :-D.

Taky se nemůžete dočkat léta? :-)

Trip to the UK

Výlet, na který jsem se tolik těšila, už je dávno za mnou. Uteklo to až příliš rychle, ale já si odvezla parádní zážitky a vzpomínky, a rozhodně to za to stálo :-).

Sestra je na Erasmu v menším městě ve středu Anglie jménem Wolverhampton. Studuje na University of Wolverhampton právo, a protože jsem nechtěla platit za ubytování, tak jsem se nasáčkovala k ní na studentské koleje :-D. Což sice obnášelo spaní ve spacáku a hned po příjezdu pyžamovou párty s ostatními studenty ve čtyři ráno na chodníku, protože někdo spustil požární hlásič, ale neměnila bych ani za pětihvězdičkový hotel (i když za ten joo :-D).

Navíc ten týden měli zrovna velikonoční prázdniny (ano prosím, wolverhamptonští studenti vysoké školy mají v semestru dva týdny velikonočních prázdnin), takže sestra měla volno a protože jsem nepřijela do Anglie vysedávat v parku a krmit kachny, naplánovaly jsme si několik výletů :-).

Wolverhamptonské kachny :-)

            

St. Peter´s Church - Wolverhampton        

  

Po stopách J. K. Rowlingové

První den jsme si udělaly výlet do Edinburghu. I přesto, že jsem zarytý fanoušek Harryho Pottera, vůbec jsem nevěděla, že první dva díly vznikly právě tady, v jedné z kaváren. Do té jsme pochopitelně musely aspoň nakouknout :-). Stejně tak jsem netušila, že některými jmény se J. K.  Rowlingová inspirovala na místním hřbitově, najdete tu například Moodyho, McGonagallovou či hrob se jménem Tom Riddle. Není zas tak překvapivé, že tento hrob se stal nejnavštěvovanějším snad v celém Skotsku :-). Taky jsme se dozvěděly, že místní Victoria street byla předlohou pro velmi dobře známou Příčnou ulici.

Tohle všechno nám povyprávěl a danými místy nás provedl místní nadšenec Albert, ke kterému do skupinky jsme se dostaly v rámci Free tour guide, a ten nás během dvou hodin provedl místními uličkami a povykládal nám o lecjakých zajímavostech ze skotské kultury.

Jinak určitě stojí za navštívení Edinburgh Castle, St Giles Cathedral, Palace of Holyroodhouse a mnoho dalších památek.

Skotsko je nádherná země, plná zeleně a ovcí :-D. Rozhodně bych se tam chtěla ještě někdy vrátit.

Tady se zrodil Harry Potter! :-)

Hřbitov, kde leží Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit :-)

Edinburgh Castle

Po stopách Cadfeala

Další den jsme navštívily Shrewsbury. Nijak turisticky známé, ale překrásné staroanglické městečko, jemuž vévodí shrewsburské opatství - Shrewsbury Abbey (kdo znáte knihy o bratru Caedfaelovi od britské autorky píšící pod pseudonymem Ellis Peters, víte, o čem mluvím, kdo ne, tak si neváhejte nějakou sehnat :-)).

Místní baráčky a uličky se mi opravdu líbily a zhluboka jsem nasávala anglickou atmosféru, kterou jsme doladily posezením v kavárničce alá hobití nora a sendvičem a nezbytným černým čajem s mlékem :-). Taky jsme navštívily hrad - Shrewsbury Castle, odkud byla krásná vyhlídka na celé město a na závěr si daly procházku podél řeky, byla to nádhera.

A nakoukla jsem do místní knihovny a musím říct, že sekce scifi a fantasy literatury byla žalostně ubohá (a hlavně jsem většinu děl vůbec neznala).

Domečky ve Shrewsbury

Oběd :-)

Shrewsbury Abbey

Po stopách Beatles

Poslední výlet padl na město zrodu hudební legendy The Beatles, a tím je  Liverpool. Je to poměrně veliké město, hned po příjezdu jsme vylezly na vyhlídku a koukaly na celé město shora.

Byly jsme tam zrovna na Velký pátek, což je v Anglii státní svátek, takže knihovna byla zavřená! :-( Navštívily jsme ale katedrálu - Liverpool Cathedral, která je údajně pátá největší na světě a také moderní Liverpool Metropolitan Cathedral, kde jsem měla pocit, že jsem spíše v nějakém psychedelickém baru než na posvátném místě.

Nenechaly jsme si ujít místní kavárničky (a řeknu vám, že to byla dřina nějakou ve změti nadnárodních podniků typu Starbucks a Costa Coffee najít), které mají naprosto jedinečnou atmosféru.

Bylo nádherné počasí, takže jsme si užily i prohlídku doků - Albert Dock, a nechaly se oblažit mořským vánkem :-).

No a pochopitelně jsme si nemohly nechat ujít fotku s Broukama :-D.

Skoro jako živí! :-D

Albert Dock

Liverpool z výšky

Nezbytný sendvič ke svačině :-)

Takhle vypadá moderní katedrála

Byl to skvělý výlet, něco jsme viděly, užily jsme si po dlouhé době společně strávený čas a já si na chvíli odpočinula od mateřských radostí :-). Už se těším, až zase někam vyrazíme :-).

Taky tak rádi výletujete? :-)

S láskou, Rosie: Příjemná a čtivá romantika

Autor: Cecelia Ahernová

Originální název: Where Rainbows End

Nakladatelství: Motto

Rok vydání: 2015

Tuto knihu četly snad všechny osoby ženského pohlaví, co znám. A všechny přiznaly, že to je příjemná romantika a že se jim to moc líbilo. Mně tahle kniha nijak zvlášť nezaujala a původně jsem neměla v úmyslu ji číst. Jenže jednou jsem tak procházela knihovnou míříc k pultu s vypůjčenými knihami a koutkem oka jsem ji zahlédla vystavenou. V nějakém náhlém popudu mysli jsem ji přihodila ke knihám, které jsem si hodlala odnést domů (jedna navíc už mě nezabije, že :-)). Přečetla jsem ji a zjistila, že holky měly pravdu. Je to příjemná a oddechová romantika, nic víc, nic míň.

          

Zdroj: albatrosmedia.cz           

          Rosie Dunneová a Alex Stewart jsou od dětství nejlepší a nerozluční přátelé. Osud tomu ovšem chtěl, že se během školních let jejich cesty rozejdou. Žijí každý naprosto odlišný život, ale stále jsou však v kontaktu a svěřují se navzájem se svými starostmi, životními zvraty, nadějemi, sny, ale i prohrami a neúspěchy. Oba dva proplouvají svým životem, jak nejlépe umí, aby nakonec zjistili, že to, po čem oba touží, mají blízko, doslova na dosah ruky.

Tahle kniha si na nic nehraje. Je to prostě typická oddechová romantika. Vlastně ne tak úplně typická, neboť je psaná poněkud netradiční formou dopisů, emailů, zpráv, vzkazů apod., které si vyměňují hlavní protagonisté a ostatní osoby. Měla jsem trochu strach, aby to nebyla nuda, protože jsem přece jen zvyklá na klasickou stavbu příběhu s dějem a dialogy, ale naopak. Dodává to příběhu šťávu a ten pak nepůsobí zbytečně zdlouhavě.

Některé zvraty a řekněme překážky v nalezení Rosiina a Alexova štěstí působí trochu uměle a nevěrohodně a jsou svým způsobem předvídatelné, protože když jste v půlce knihy a už od začátku víte, že se dají dohromady až v závěrečném happyendu (není to spoiler, to pochopí každý soudný čtenář, který si přečte anotaci :-)), tak vám je jasné, že to zase z nějakého důvodu nevyjde. Proto tedy tyto potíže působí malinko vykonstruovaně.

Co se mi ale hodně líbilo, bylo to, že ačkoliv Rosie život hází klacky pod nohy a opravdu to nemá v životě lehké, tak se z ní nestala lítostivá a ufňukaná chudinka, ale naopak vše komentuje s jistou dávkou sarkasmu a ironie, což bylo opravdu zábavné, a tímto si Rosie získala moje sympatie. Na rozdíl od trochu slabošského Alexe, který dostal do vínku poměrně slušnou dávku štěstí a úspěchu a vždycky si to pokazí sám.

Jak už jsem zmínila, kniha končí happyendem, sice jsem čekala trochu velkolepější finále, když už jim to trvalo tak dlouho, ale co už, aspoň to nebylo přeslazené a kýčovité (no, trochu bylo, ale co byste čekali od romantické knihy, že). Kniha je čtivá, nekomplikovaná, stránky se obracejí takřka samy a po dočtení ve vás zanechá pocit, že pohádkové konce přece jen existují :-).

Pokud máte rádi nenáročné knihy s pořádnou dávkou zamotaných vztahů a romantiky, na nic nečekejte a běžte si tuhle knihu sehnat. Pokud máte raději knihy, které mají hloubku či rozjímají na závažná životní témata, ruce pryč, tohle nebude to pravé pro vás.

PS: Podle knihy je natočen stejnojmenný film, na který se chystám. Jakmile ho zhlédnu, doplním srovnání s knihou :-).

Líbila se vám tato kniha? Viděli jste film?

Pozitivní týden #12

Tentokrát spíš dvoutýden, protože je konečně krásné počasí a já se nějak nemůžu donutit zasednout k počítači :-). Takže, co mi zvedlo náladu během posledních dvou týdnů (kromě skvělého jarního počasí):

Výlet do Anglie

Bylo to skvělé, plné úžasných výletů a báječných zážitků. Přesně ten typ dovolené, kterou už jsem potřebovala jako sůl (chápejte, i na mateřské, resp. rodičovské dovolené je třeba si vzít dovolenou :-D). Cestování je moje velká vášeň, ale bohužel momentálně trochu nenaplněná, takže tímto výletem jsem si splnila zase kousek svého cestovatelského snu. A rozhodla jsem se výletu věnovat celý samostatný článek, protože si to zaslouží a hlavně bych sem asi nenacpala všechny fotky :-D.

  

Malá ochutnávka :-)  

       

Velikonoční výlet

Na Velikonoční neděli bylo fakt nádherné počasí, tak jsme si udělali výlet do přírody a čirou náhodou jsme narazili na koně, kteří měli moc hodnou majitelku, a ta nás nechala koníky pohladit a dokonce se prcek mohl i na jednoho posadit. Myslím, že se mu to moc líbilo a nám ostatně taky :-).

Objednávka knížek

Nějak jsme nedokázali vymyslet, co dát prckovi k prvním narozeninám, protože hraček má dost a oblečení je nuda, a zrovna měli na e-shopu nakladatelství Svojtka & Co slevy, tak jsme objednali nějaké pohádky a knížečky. Dítko je nadšené a nedá je z ruky :-).

   

Slůvka už jsou notně okousaná :-D   

         

Uklizeno

Přifrčela jsem si to tak v noci domů z výletu do Anglie a málem jsem to doma nepoznala! Takový pořádek jsem tam snad ještě nikdy neviděla. Nevím, jestli za to může návštěva přítelovy maminky nebo se hoši doma tak nudili, ale pokud má moje nepřítomnost takové účinky, tak s radostí zase někam odjedu :-D. Všechno se blýskalo, podlaha nebyla lepivá, nikde se neválel prach a rozházené hračky a co si budeme povídat, tohle za mého hospodaření doma prostě není (přiznávám, jsem docela lenoch a uklízení z duše nesnáším, a když už mám chvilku, tak si raději čtu). Ovšem už je všechno zase při starém, že by čas někam vyrazit? :-D

Posun času

Já vím, všichni na to nadáváme a já rovněž, dítku se rozhodil spací režim a vůbec. Ale konečně je dlouho světlo a mně osobně sluníčko neskutečně nabíjí energií, takže čím více slunečního svitu přes den tím líp.

Edit: Nevím, jestli po týdnu marného večerního uspávání našeho neposedy nezměním názor :-D.

PS: Ještě mám jednu dobrou zprávu, ale té taky hodlám věnovat samostatný článek, až bude vhodný čas :-).

Jak vy si užíváte jarní dny? :-)