Stařec, který četl milostné romány: Věčný souboj přírody a civilizace

Autor: Luis Sepúlveda

Originální název: Un viejo que leía novelas de amor

Nakladatelství: Rybka publishers

Rok vydání originálu: 1997

Rok českého vydání: 2000

„Antonio José Bolívar Proaňo spal málo. Nanejvýš pět hodin v noci a dvě odpoledne po obědě. To mu stačilo. Zbytek času věnoval románům, úvahám o tajemství lásky a pokusům představit si místa, kde se příběhy odehrávaly.“

Někdy si říkám, že je škoda, že se recenzují a jsou vidět pouze aktuálně vydané knihy. Já vím, je v tom hlavně snaha prodejců zvýšit zisk a dostat dotyčnou knihu do povědomí lidí, ale existuje tolik krásných a skvělých knížek, o kterých nikdo nepíše jen proto, že vyšly kdysi dávno a sehnat se dají maximálně v knihovně nebo v antikvariátu (a které holt nikdo nedostane zadarmo jako recenzní výtisk).

Jenže já mám někdy všech těch Dvorů trnů a růží a Měsíčních kronik plné zuby. Nic proti nim (obě jsem četla a líbily se mi), ale když chce člověk objevit něco zajímavého, je blogosféra občas malinko nudná. Konec vzdychání, jde se na knihu, která mě hodně zaujala a kterou bych vám ráda představila.

Stařec, který četl milostné romány je poměrně útlá knížečka, spíše novela než román. Ale poselství, které skrývá, přesahuje její rozměry asi milionkrát.

Antonio Bolívar je starý muž, který žije v ekvádorské osadě El Idilio. Když mu džungle vzala ženu, spřátelil se s domorodým kmenem Šuarů a naučil se vše potřebné k přežití v této divoké krajině. Poklidně žije v osadě a volný čas tráví prožíváním lásky prostřednictvím milostných románů, které mu jeho přítel zubař vozí po řece. Jeho klid naruší až výprava lovců, kteří zastřelí ocelotí samici mláďata a postřelí jejího druha. Samice v sebeobraně ochutná lidskou krev a vydává se na stezku pomsty na celém lidském pokolení, které za tuto tragédii může.

Samotný příběh se nezdá být ničím jiným než dobrodružnou četbou. Výprava na zákeřnou ocelotí samici by jistě zaujala všechny, kdo hltali knihy Julese Vernea, Mayovky či třeba Tarzana. Míchá otrlé chlapy i těžký život osadníků, popis záludností džungle i právo silnějšího a vychytralejšího. Ale mnohem zásadnější je, co se skrývá pod povrchem.

Luis Sepúlveda, chilský autor, napsal tuto knihu po několikaměsíčním pobytu u indiánského kmene Šuarů. Znalosti a zkušenosti z tohoto období ve Starci využil a ukazuje tak čtenářům, že prales nemusí být nutně jen divoké a zlovolné místo, kterému je radno se vyhýbat.

„Ani oceloti ti nejsou cizí, jenže jsi nikdy neusmrtil mládě, ani ocelotí, ani žádné jiné. Jen dospělé kusy, jak káže zákon Šuarů. Víš, že oceloti jsou zvláštní zvířata s nevypočitatelným chováním, nejsou tak silní jako jaguáři, ale zato se vyznačují lstivou chytrostí.

„Pokud je stopování moc snadné a myslíš si, že ho máš, znamená to, že ti ocelot kouká na záda,“ říkají Šuarové a mají pravdu.“

Výpravu Antonia a jeho kumpánů na divokou šelmou krásně metaforicky přirovnává k odvěkému boji člověka a přírody. Upozorňuje, že zákony džungle je třeba chápat a respektovat a jen pak je možné s žít v souladu s prostředím a spokojeně. V momentě, kdy se člověk povýší na pána tvorstva a živoucí organismus „znásilní“, je zaděláno na tragédii. Přírodu je třeba brát jako sobě rovnou a spolupracovat s ní, pak může přežít ona i člověk.

Postavu starosty osady El Idilio přetvořil v ironicky komickou postavičku, která symbolizuje autority, které se v touze po moci často motají do věcí, o kterých mají pramalé ponětí. A je fuk, jestli je to stát, vláda nebo jen nafoukaný člověk, co má fůru peněz a patent na rozum.

Sepúlvédův styl je hemingwayovsky úsporný. Košatým popisům se vyhýbá jak pralesní domorodci chřestýši a nelibost vůči nadmíře přídavných a popisných slov kompenzuje významem, který se za strohými větami skrývá. Není mu cizí pichlavá ironie, se kterou popisuje místní poměry a zkázu, kterou člověk pralesnímu království přináší. Dialogy jsou k věci a často s ponaučením hodným Ezopových bajek. Neznalost a pocit, že si můžeme dělat, co je libo, ovšem autor nijak zásadně nekritizuje, jen dává podnět k zamyšlení a je víceméně na čtenáři, co si ze čtení odnese a co se mu podaří mezi řádky najít.

Pokud vám titul evokuje Hemingwayova Starce a moře, vězte, že to není tak úplně náhoda. Kromě stylu by se dala najít i podobnost v závěrečném souboji Antonia s šelmou a hlavně ve vyzdvihování rovnocennosti člověka a přírody, na kterou poukazoval i Hemingway.

Je to opravdu jednohubka, 116 stránek se dá zvládnout za jedno odpoledne, ale dojem, který příběh zanechá, trvá mnohem déle. Je to opravdu krásná kniha a pokud na ni narazíte, rozhodně se čtením neváhejte.

Jaká je vaše oblíbená kniha, o které si myslíte, že by si zasloužila, aby se o ní psalo? :-)

Jak knihomol dělá autoškolu

Jako správný knihomol tak nějak předpokládám, že v knihách najdu veškeré informace a návody, jak se něco naučit. Se stejným názorem jsem přistupovala i k umění řídit. V životě jsem sice za volantem neseděla, ale přelouskala jsem učebnici, našprtala pravidla, přečetla, jak jdou po sobě pedály, a s jistotou, že točit volantem snad zvládnu a jízdy budou hračka, vyrazila na první hodinu.

Hahaha, větší naivka jsem být nemohla. Začínalo se na trenažéru a už tam se ukázalo, že zase taková sranda to nebude. Krize nastala už při nácviku rozjezdu a zastavení, rozbitou o zeď mě instruktor vysvobozoval asi milionkrát než nad tím mávl rukou, že přejdeme k zatáčkám. Hm, opilý řidič rozhodně častěji trefí na silnici než já coby začátečník :-D. No a při asi třetí lekci to trenažér se mnou vzdal úplně a já ke svému překvapení a hrůze instruktora zalomila klíč v zapalování :-D.

Moc tomu nepřispělo ani to, že jsem se rozhodla začít asi v sedmém měsíci těhotenství. Takže první přednáška z teorie vypadala asi takto:

„Nejhorší jsou ženský, který začnou autoškolu v sedmým měsíci těhotenství...“

Při následném pohledu na moje břicho, které jsem se nenápadně snažila i se zbytkem těla schovat pod lavici: „Všechny z toho stresu vždycky porodí dřív než ji dokončí, no ale aspoň vám pak u zkoušky můžeme říkat maminko...“

Ale i přes tyto katastrofy mě jednoho dne pustili do reálného auta. Šlo to vcelku dobře, asi do té doby než mi instruktor řekl:

„Víte, měla byste jet alespoň trochu rychleji než je rychlost chůze, jinak moc nemá smysl sedat do auta.“ 

Ok, tak jsem přidala. A zjistila, že ač disponuji ženským mozkem, nejsem schopná naráz ovládat auto, sledovat provoz a značky, vybavit si, co znamenají a ještě vědět, kam jedu :-D.

A velmi stresující byly pro mě i křižovatky (ovšem myslím, že pro instruktora ještě víc), ráda bych se vymlouvala, že to je tím, že jsem se učila řídit v Praze, většinou za největšího provozu, ale nevím, jestli to vážně nebude spíš má neschopnost :-). Když vám to v pondělní ranní špičce na vysoce frekventované křižovatce několikrát chcípne při rozjezdu do kopce a stojíte tak dvě zelené, věřte, že to na klidu a rozvážnosti nepřidá :-D.

„Zastavte si tak, ať do té křižovatky dobře vidíte.“

„Ok.“

„STÁT!.“

„Vždyť stojím. A vidím perfektně...“

„Ale jste v půlce křižovatky!!“

Po několika jízdách jsem měla pocit, že mi zjevně chybí jedna mozková hemisféra, neboť odbočit vlevo byl prostě problém. Teda mně přišlo, že to tak hrozné není, ale můj instruktor na to měl jiný názor:

„Noo, sice jsme tentokrát nevjeli do protisměru jako obvykle, ale pro změnu jsme to vzali přes pole, nějak nevím, jestli lze mluvit o pokroku...“

A co teprve když došlo na parkování a couvání. Děs v mých očích a permanentně hrozící srážka s okolostojícími auty měly za následek pár nových šedivých vlasů na hlavě mého učitele:

„Kam to couváte?“

„Nevím?“

„No tak, kam vám jede zadek auta?“

„Nevím?“

„Tak proč točíte volantem??“

Ale zdárně a bez nehod jsem se dopracovala k poslední jízdě (sice vlivem porodu až skoro rok od přihlášení) a následovaly zkoušky. Nějak nevím, jestli je třeba se ještě víc ztrapňovat tím, že jsem měla krapet problém trefit na Magistrát, kde se koná zkouška z teorie, a tak jsem se pověsila na paty dvěma mladíkům, co vypadali, že jim je osmnáct a jdou taky na zkoušky. Šli, a tímto se jim omlouvám za pronásledování :-). S jízdami už to taková sranda nebyla, nicméně na druhý pokus se zadařilo a já si dva týdny nato slavnostně vyzvedla řidičák. Pár samostatných jízd už mám za sebou a všichni žijou, tak držte palce, ať mi to jde stále líp :-D.

Jaké jsou vaše zážitky z autoškoly? :-)

Můj srpen :-)

Knihy

Srpen byl na přečtené knihy docela bohatý. Něco čeká na recenzi, něco jsem jen krátce okomentovala na své fb stránce Secrets of Monis.

Na další dovolenou jsem se příjemně naladila Toskánskou vinicí od Ference Mátého (recenze). Do Provence jsem si odskočila s knihou Znovu Provence od Petera Mayleho. S Peterem Grantem jsem se brodila londýnskými kanalizacemi v Šepotu podzemí od Bena Aaronovitche. Je to výborná a neskutečně vtipná kniha :-). U detektivek jsem zůstala v knize Otčina od Roberta Harrise. Rozvíjí v ní myšlenku, jak by to vypadalo, kdyby druhou světovou válku vyhrálo Německo, a řeknu vám, že kniha to sice byla skvělá, ale měla jsem z ní docela deprese. Konečně jsem přelouskala Dopplera a říkám si, co je se mnou špatně, že z něj vůbec nejsem tak odvázaná jako ostatní :-(.

Svou sci-fi duši jsem uplatila Světem podle Prota od Gena Brewera, s recenzí asi počkám až uvidím stejnojmenný film, který má výborné hodnocení a navíc tam hraje můj oblíbenec Kevin Spacey. Znáte? Viděli jste?

Taky jsem si říkala, že by nebylo od času marné napsat recenzi, nebo spíš dojmy k dětským knihám. Mám spoustu známých, kteří se mě ptají na inspiraci a takhle je jen odkážu na blog a bude. První vlaštovka je zde.

Trochu myslela i na své zdraví a životní styl a přelouskala Oprawme se od Stanislava Skřičky, jen vůbec nevím, co si o tom myslím :-D.  A protože v takovém rozpoložení se velice těžko píše recenze, dávám tomu čas a chci nejprve vyzkoušet to, o čem píše. A taky se zamýšlím na dnešní konzumní společností a svými potřebami s knihou Bezodpadová domácnost od Bey Johnson.

Zasnoubení

Ano, asi největší událost z celého měsíce. Podrobnosti si můžete přečíst zde :-). Příští týden mám schůzku se svatební koordinátorkou, takže plánování svatby naplno začíná! :-)

Filmy a seriály

Třináct důvodů proč

Třináctidílný seriál o tom, proč se zabila jedna americká středoškolačka na motivy knihy Jay Ashera. Každý díl jedna kazeta, kde namluvila jeden z důvodů svého rozhodnutí. Nápad dobrý, zpracování slabší. První díly jsem čekala, co z toho vyleze a nebýt zvědavosti, jakou to má pointu, tak to asi v životě nedokoukám. Poslední dva díly jsou super, ale ten balast mezi tím nestojí za koukání na celou řadu. Ale pokud vás zajímají potíže puberťáků, které v jejich hlavě nabývají monstrózních rozměrů, proč ne.

Zdroj: filmserver.cz

Skyfall

Moje první bondovka :-D. Nekecám, tenhle fenomén mě zcela minul, ale jednou se začít musí, že jo :-).

Zdroj: telegraph.co.uk

Lipno podruhé

Další báječné dva týdny na Lipně a také důvod mé neaktivity na blogu (kde není internet a pc, nejsou články a recenze). Bylo celou dobu krásné (až na jeden obří slejvák a bouřku, při které jsme se zrovna vraceli z výletu do lesa, promokla jsem až nechci říkat kam :-D), tak jsme se vykašlali na výlety a váleli se u vody, po večerech koukali na hvězdy (je tam velmi malé světelné znečistění, takže to byla naprostá nádhera a romantika na druhou :-D) nebo četli knihy, zkrátka ideálně strávená dovolená :-). Můj milý si pořídil katamarán (pro neznalé je to taková pidi sportovní plachetnice), takže pokud jste uprostřed Lipna viděli plachetnici s černě pruhovanými plachtami, ze které někdo visel, byla jsem to s největší pravděpodobností já :-D.

Já vím, kvalita fotky je mizerná, ale aspoň pro představu :-)

Grill party a jiné zábavy

Udělaly jsme si ryze holčičí a navíc sestřenkovský víkend, probraly jsme všechno možné, ugrilovaly tuny jídla (a pak většinu nesnědly - chápejte, plavková sezóna :-D), koukly na fotky z doby, kdy jsme byly malé holky a jezdily společně k babičce (ty modely, co jsme nosily – ponožky v sandálech, kraťasy do pasu, ofinka na stranu, vskutku zábavné :-D). Zkrátka kopec srandy. Jinak jsme piknikovali jako o život, jezdili k vodě, cpali se litry zmrzliny. Otevřeli u našeho baráku skvělou zmrzlinárnu La Zmrzka, takže jsem tam stálým zákazníkem a užívám si ji skoro denně :-). Přistěhovala se mi do Prahy ségra, z toho mám obrovskou radost, konečně jsme zase blízko sebe a můžeme se vídat častěji, podnikat kde co a taky se občas vypravit za kulturou (už máme několikero lístků do divadla, takže podzimní sezónu si hodláme užít!)

Jak jste si užili srpen vy? Nějaké zajímavé knihy, filmy, serály, zážitky? Podělte se v komentářích :-)

Toskánská vinice: Nahlédnutí do zákulisí jednoho malého vinařství

Autor: Ferenc Máté

Originální název: A Vineyard in Tuscany

Nakladatelství: Maxdorf

Rok vydání: 2012

„Je úžasné, jak vám sousto pečeného masa a štědrá sklenka hřejivého Brunella dokážou znovu dodat ztracenou energii, jak vás druhá sklenka upřímně rozesměje a jak se po třetí budete rozhlížet po skrýtém místě, kde byste mohli znásilnit svou ženu.“

Kraj rozsáhlých vinic, nadšených milovníků vína a života, který plyne svým vlastním houpavým tempem. Takhle vypadá Toskánsko očima Ference Mátého, původem maďarského autora, který se se svou rodinou rozhodl koupit polorozpadlý klášter ze 13. století a pustit se do pěstování vinné révy.

Vypráví své vlastní zážitky z tohoto období a mapuje celý proces, od hledání vhodné ruiny a pozemku, přes rozsáhlé a komplikované opravy a zasazení první rostlinky, až po lepení vinět na vlastní lahve s vínem. Čtenář tak má možnost nakouknout vinařskému průmyslu (či spíše zálibě) pod pokličku a seznámit se s celým procesem. A také se všemi tradicemi a zvyky, které určují běh vinařství během celého roku.

Ferenc Máté Toskánsko miluje, láska a obdiv k tomuto kraji z knihy přímo čiší. Kraj je to svérázný, členitý, dýchá místní historií, a tak autorovi nezbývá než se s pokorou a úctou snažit zapadnout. S rodinou to vzali od podlahy (doslova) a trosky starobylého kláštera sice opravili, ovšem nijak zvlášť nezmodernizovali. Věrný heslu - když historie, tak autentická - popisuje trable s hledáním padnoucích dlaždic, jedinečných trámů či vhodně zbarvené omítky. Vše líčí s vtipem a nadsázkou s notnou dávkou sebeironie.

„Možná však kouzlo Toskánska nespočívá jen v těch smyslových vjemech: v jeho jídle a víně, v jeho městech na kopcích či v dramatičnosti jeho neustále se měnícího světla. Možná jeho kouzlo spočívá ve vzácné věci, na kterou až příliš často zapomínáme, v klidu a míru uvnitř nás samotných.“

Na rekonstrukci navazuje zvelebování zanedbaných pozemků a sadba vlastního vína. Práce je to mravenčí, často nevděčná, náročná, ale provázená nadšením a litry vína. A ruku v ruce s vínem jde pochopitelně jídlo. Italská jídla jsou vynikající a věřte, že četba notně polechtá vaše chuťové buňky. Domácí těstoviny na tisíc způsobů, bruschetta zalitá olivovým olejem, ovčí sýr Pecorino, tiramisu... Ferenc Máté se s popisem jídla a hostin doslova mazlí a důrazně doporučuji se před četbou vydatně najíst :-D. Víno opěvuje a laská jako vášnivou milenku a dokázal by vinaře udělat i ze zapřisáhlého abstinenta.

Autor se snaží se přiblížit nejen toskánskou náturu, kuchyni a krajinu, ale i běžný chod vinařství. Nenudí žádnými složitými detaily, naopak upozorňuje, jaká dřina se za orosenou lahví a veselým cinkotem sklenic skrývá. Ale uznává, že odměna za to stojí. A nic z toho by se nezdařilo bez party skvělých lidí a přátel, takže představuje nejrůznější občas až komické postavičky, které se na vzniku Mátéova vinařství nějakým způsobem podílely.

Tato kniha je jako doušek vína, polaská chuťové buňky a zahřeje na těle i na duši. Baví od začátku do konce, je čtivá, a přece není na škodu ji čas od času odložit a jen se nechat prostoupit atmosférou, která z knihy přímo sálá. Pokud jste si zamilovali knihy o Provence od Petera Mayleho (Rok v Provenci, Navždy Provence, Znovu Provence), tak Toskánská vinice se vám bude líbit, neboť je psána ve velmi podobném duchu.

PS: Na napsání této recenze padly dvě lahve vína, jen ať víte, co vás čeká :-D.

Jaká je vaše oblíbená cestopisná kniha? :-)

Něco vám řeknu... + soutěž :-)

Je to krásné, je to báječné, je to jedna z nejlepších věcí, co se mi v životě stala... Budu se vdávat! :-)

Celou dobu se s mým milým v názoru na manželství krapet míjíme, na začátku jsem to byla já, kdo rezolutně prohlašoval, že svatba je přežitek a že děti jsem ještě ochotna zmáknout, ale pod čepec mě nikdo nedostane. S příchodem dvou prťat se karty obrátily a já změnila názor, zatímco můj milý na mé nenápadné pobídky prohlašoval, že on papír na lásku nepotřebuje a radši si za peníze, které by padly na svatbu, zajedeme na dovolenou. Tak jsem se smířila s tím, že si bílé šaty nikdy neobleču a za pár let budu dětem vysvětlovat, proč se maminka jmenuje jinak, a ono to přišlo :-).

Žádost o ruku proběhla ve Zlaté koruně v jižních Čechách, pro nás významném místě, kde jsme se poznali, zamilovali, spáchali první polibky pod hvězdami, zkrátka romantika jako vyšitá. A tak se kruh uzavírá a tak klášter ve Zlaté koruně pro mě už vždycky bude něco víc než jen pouhá turistická atrakce.

Prstýnek je nádherný, jednoduchý, přesně v mém stylu. Mám z něj velikou radost a ne proto, že bych si tak cenila drahého šperku, ale hlavně pro to, co symbolizuje - že mě někdo miluje natolik, že počítá s tím, že spolu zůstanete až do konce života.

Asi jste pochopili, že mě to nesmírně potěšilo, a pomalu začínám plánovat, kdy a kde ten velký den bude :-).

         Protože chuť rozdávat lásku (třeba i v knižní podobě) je teď převeliká a chci udělat někomu radost, tak vyhlašuji tématickou SOUTĚŽ o knihu Tisíc polibků od Tillie Coleové.

          Podmínky:

          1. Napsat do komentářů, jak proběhla vaše žádost o ruku/jaká je vaše vysněná žádost o ruku.
          2. Připsat emailovou adresu pro kontaktování v případě výhry.
          3. Budu ráda, když dáte like mé fb stránce Secrets of Monis (ale není to nutností, vyhrajete i bez toho :-))

         Soutěž bude ukončena a losování výherce proběhne v neděli 3.9. :-)

Velká knížka pro malé vypravěče: O stavění, O autech

Autorka: Isabelle Gӧntgen, Stefan Seidel

Nakladatelství: Presco group, a. s., Ella & Max

Rok vydání: 2016

Mám doma malého čtenáře. Ovšem malého pouze vzrůstem, pokud bych měla vzít v potaz množství knih a dobu nad nimi strávenou, musela bych mluvit o čtenáři velkém. Jistě, pravděpodobně za to částečně může knihomolská máma, ale i tak s potěšením můžu říct, že při snaze pustit mu pohádku na youtoube synek absolutně nereaguje a po minutě otrávené odchází, ale při slovech – pojď, jdeme si číst - okamžitě nadšeně běží s knihou. Jen ať mu to vydrží :-).

Protože prozatím neumí číst (2,5 roku), zajímají ho hlavně obrázky, čím větší a rozmanitější, tím lepší. A pokud jsou na nich bagry a auta, tak je vyhráno :-). Velké knihy pro malé vypravěče jsou dílem značky Ella & Max,prostřednictvím které nakladatelství Presco group vydává velmi zajímavé knihy pro děti. My máme O stavění a O autech a ještě je k dispozici kniha Letiště.

I sestřičce se moc líbí :-)

Rozměrově to nejsou žádní drobečci, cca 25 x 33 cm, není to tedy zrovna kniha určená na cesty, ale i tak se nám vždycky do tašky propašuje. Stránky jsou pevné a nehrozí tak zničení při neopatrném a necitlivém zacházení, kterého se jim i přes mé důsledné vštěpování úctě ke knihám dostává. Těžké násilí asi nepřežijí, ale už zvládly polití, přisednutí, stavbu tunelu pro náklaďák, oslintání mladší sestřičkou, takže výdrž slušná :-).

Základem jsou panoramatické ilustrace, které jsou velmi povedené, barevné a neuvěřitelně rozmanité a propracované. Najdete tam velké množství drobných příběhů a to dává prostor pro nekonečné objevování a vytváření vlastního dobrodružství. Jednání namalovaných postaviček sice často napovídá, ale co z toho s dětmi vymyslíte, je jen na vás, a věřte, že o pobavení není nouze.

V knížce O stavění se malí čtenáři můžou seznámit se vším, co je pro ně v reálném životě tak lákavé -  bagry, náklaďáky, jeřáby... (věřte mi, těch hodin, co jsem prostála venku na staveništi bych s radostí vyměnila za čas strávený nad touto knihou). V knize se pracuje ve dne i v noci, v létě i v zimě. A pro otrávené maminky, kterým bagry a nakladače zas tolik neříkají, jsou tam doprovodné děje jako táborák, letní koupání či pořádná zimní koulovačka.

Kniha O autech je zase zaměřena na všechny možné dopravní prostředky. Své místo tam má odtahovka, sanitka, závodní auta, obytné vozy, traktory (zkrátka vše, co vás napadne - naprostý ráj pro kluky, jestli to zaujme holčičky nemám vyzkoušeno, ale věřím, že i je to bude bavit). Opět je to vše dovedně poskládáno do nejrůznějších příhod a o zábavu je postaráno. Autorům navíc nechybí smysl pro humor a všímavému čtenáři tak neuniknou drobné vtipné situace, kterými je kniha obohacena :-).

Tyto obrázkové knihy slouží k rozvíjení dětské představivosti, řečových schopností, vymýšlení vlastních příběhů a hlavně k nekonečným hodinách zábavy. Věřím, že chvilky strávené s dětmi, kdy vládne vzájemné čtenářské porozumění a utváří se láska ke knihám a mluveným příběhům, jsou nenahraditelné. Doporučila bych je pro věkovou kategorii 2 roky, ale nebála bych se začít i dřív, synka tenhle typ knih získal už zhruba v roce a půl.

Já si Velké knihy pro malé vypravěče zamilovala a můj synek taktéž, důkazem budiž to, že už vypadají dost používaně (taháme je všude a pořád, na výlety, k babičce...) a že ani po několika měsících intenzivního čtení nezačaly nudit ani mne ani jeho (vlastně ani žádného příbuzného, který sotva vstoupí do dveří, dostane knihu do ruky, že se jde číst :-D).

Vážně je taháme všude :-D

Knihy můžu s čistým svědomím doporučit, u nás si našly své místo v knihovničce (ne že by se tam tedy moc často nacházely), a jsou tak prostředkem k zabavení malého rošťáka. Pokud máte malé děti, neváhejte :-). Knihy seženete například zde.

Závěrem děkuji nakladatelství Presco Group, a. s., které mi knihu O autech poskytlo.

Jaké jsou vaše oblíbené knihy pro nejmenší? :-)

Červencová pohodička :-)

Pokud bych měla udělat pomyslnou hitparádu nejoblíbenějších měsíců roku, jednoznačně vede červenec. Proč? Protože mám narozeniny, protože je léto v plné síle a já obvykle svůj volný čas trávím u vody, na výletě, venku s knížkou nebo jen sedím na balkóně a líně přemítám, jestli dojít si pro zmrzlinu není příliš velká námaha :-). A taky protože letní noci mají své charakteristické kouzlo, protože velký vůz na mě nadšeně pomrkává z noční oblohy, ať už se nacházím na kterémkoli místě, a taky protože miluju letní rána vonící příslibem nového dobrodružství, o to víc když všichni spáči ještě mají půlnoc a já si užívám ticha a klidu s dobrou knihou a hrnkem čaje na terase/verandě/balkónu. Jo jo, jsem srkz naskrz letní člověk a se zimou na mě nechoďte :-).

Tenhle měsíc jsem toho přečetla víc než dost, důvodem zřejmě bude i to, že jsem dva týdny strávila na dovolené na Lipně, kde není signál, ani internet, tudíž jsem po večerech neseděla u počítače, ale jen četla a četla.

Takže, co stojí za doporučení? Pokud jste milovníci epických fantasy ság, rozhodně by vám neměla ujít trilogie Elénium od Davida Eddingse (recenze). Je to úžasný román ve stylu rytířských dobrodružství a v kombinaci s autorovým umem je to prostě paráda. Dočtena a zrecenzována Plíseň od Siri Pettersenové (můj názor si můžete přečíst tady). A také Řád zlomených křídel  od Aliette de Bodardové (recenze), ačkoli jsem na tuhle knihu četla většinou nijak valně nadšené recenze, tak mě se to líbilo moc :-) .

Odpočinout a utřít pár slz jsem si odskočila ke knize Tisíc polibků od Tillie Coleové (recenze). Je to sice určeno náctiletým slečnám, takže moje zapšklé a sarkastické já s tím občas mělo trochu problém, ale ve výsledku je to krásná romanťárna :-). A pak rozhodně musím doporučit nádhernou knihu Na konci samoty od Benedicta Wellse, která mě hodně oslovila, a nadšenou recenzi si můžete přečíst tady :-).

Taky jsem přečetla Eat Pray Love od Elizabeth Gilbert. Až na tu indickou část, která se táhla jako slimáčí stopa, to bylo fajn, a rozhodně mě to navnadilo podívat se do Itálie a na Bali :-D.

Taky jsem se konečně dostala k přečtení knihy Dvůr trnů a růží od Sarah J. Maasové, kterou jsem vůbec neměla v plánu číst (protože když to čtou všichni a jásavě o tom mluví, rozhodně nepůjdu s proudem, ehm :-D). Zpočátku jsem si říkala, že to je pěkně naivní blbost, ale jo, nakonec mě to chytlo, já si čtení užila a příležitostně se pokouknu po druhém díle.

Výletování

Lipno

Bydlení hned u vody, koupání každý den (ano, opravdu každý den, i když venkovní teploměr ukazuje stěží 12 stupňů, ale to víte, sázka je sázka, zvlášť když jde o bednu výběrového cideru :-D), koukání na hvězdy bez světelného znečištění, prohánění se po přehradě na motorovém člunu, večerní grilování a spaní ve společnosti asi miliónu pavouků :-). Tuhle romantiku jen tak něco nepřekoná.

Hluboká nad Vltavou

Krásný novogotický zámek,který určitě stojí za navštívení. S prťaty jsme prohlídku vynechali, ale ze zámecké věže je nádherný výhled. Za procházku stojí i zámecký park :-).

Český Krumlov

Nádherné jihočeské město se zámkem, medvědy (vlastně už jen jedním), kláštery a divadlem s otočným hledištěm. Mám k němu sentimentální vztah, neboť tady začal náš vztah s mým mužem. Připravte se na spoustu vodáků a turistů, ale kouzlo má Krumlov nezapomenutelné :-).

Opatská stezka ve Vyšším brodě

Pokud budete trávit dovolenou někde poblíž, rozhodně doporučuju projít si Opatskou naučnou stezku ve Vyšším Brodě. Začíná u kláštera (který můžete pochopitelně také navštívit), dlouhá je asi 3,5 km a vede většinou lesem podél potoka. Potkáte krásné vodopády, borůvky, maliny... Zkrátka pro procházku s dětmi ideální :-).

Kavárny

Café Široko

Udělali jsme si i výlet do Českých Budějovic, neboť jsem tam nikdy nebyla, a po náročném výstupu na Černou věž jsme zapadli do velmi milé kavárničky na ulici Široká s příhodným názvem Café Široko. Kavárnička má naprosto pohodovou atmosférou a příjemnou obsluhu a je skvělým místem, kde si dát šálek výborné kávy a k tomu něco malého na zub :-).

Super Tramp Coffee

Můj nejnovější pražský objev. Zapadlá tak, že tajemná komnata v Bradavicích je proti tomu výletní místo, s ležérně pohodovou atmosférou, která vás nutí jen sedět, debatovat o smyslu života a v klídku popíjet espresso s tonikem. Interiér je velmi minimalistické a poněkud hipsterský, ale mě se tahle kavárna v centru Prahy moc líbí a určitě jsem tam nebyla naposled :-).

Jak jste si první prázdninový měsíc užili vy? :-)