Stařec, který četl milostné romány: Věčný souboj přírody a civilizace

Autor: Luis Sepúlveda

Originální název: Un viejo que leía novelas de amor

Nakladatelství: Rybka publishers

Rok vydání originálu: 1997

Rok českého vydání: 2000

„Antonio José Bolívar Proaňo spal málo. Nanejvýš pět hodin v noci a dvě odpoledne po obědě. To mu stačilo. Zbytek času věnoval románům, úvahám o tajemství lásky a pokusům představit si místa, kde se příběhy odehrávaly.“

Někdy si říkám, že je škoda, že se recenzují a jsou vidět pouze aktuálně vydané knihy. Já vím, je v tom hlavně snaha prodejců zvýšit zisk a dostat dotyčnou knihu do povědomí lidí, ale existuje tolik krásných a skvělých knížek, o kterých nikdo nepíše jen proto, že vyšly kdysi dávno a sehnat se dají maximálně v knihovně nebo v antikvariátu (a které holt nikdo nedostane zadarmo jako recenzní výtisk).

Jenže já mám někdy všech těch Dvorů trnů a růží a Měsíčních kronik plné zuby. Nic proti nim (obě jsem četla a líbily se mi), ale když chce člověk objevit něco zajímavého, je blogosféra občas malinko nudná. Konec vzdychání, jde se na knihu, která mě hodně zaujala a kterou bych vám ráda představila.

Stařec, který četl milostné romány je poměrně útlá knížečka, spíše novela než román. Ale poselství, které skrývá, přesahuje její rozměry asi milionkrát.

Antonio Bolívar je starý muž, který žije v ekvádorské osadě El Idilio. Když mu džungle vzala ženu, spřátelil se s domorodým kmenem Šuarů a naučil se vše potřebné k přežití v této divoké krajině. Poklidně žije v osadě a volný čas tráví prožíváním lásky prostřednictvím milostných románů, které mu jeho přítel zubař vozí po řece. Jeho klid naruší až výprava lovců, kteří zastřelí ocelotí samici mláďata a postřelí jejího druha. Samice v sebeobraně ochutná lidskou krev a vydává se na stezku pomsty na celém lidském pokolení, které za tuto tragédii může.

Samotný příběh se nezdá být ničím jiným než dobrodružnou četbou. Výprava na zákeřnou ocelotí samici by jistě zaujala všechny, kdo hltali knihy Julese Vernea, Mayovky či třeba Tarzana. Míchá otrlé chlapy i těžký život osadníků, popis záludností džungle i právo silnějšího a vychytralejšího. Ale mnohem zásadnější je, co se skrývá pod povrchem.

Luis Sepúlveda, chilský autor, napsal tuto knihu po několikaměsíčním pobytu u indiánského kmene Šuarů. Znalosti a zkušenosti z tohoto období ve Starci využil a ukazuje tak čtenářům, že prales nemusí být nutně jen divoké a zlovolné místo, kterému je radno se vyhýbat.

„Ani oceloti ti nejsou cizí, jenže jsi nikdy neusmrtil mládě, ani ocelotí, ani žádné jiné. Jen dospělé kusy, jak káže zákon Šuarů. Víš, že oceloti jsou zvláštní zvířata s nevypočitatelným chováním, nejsou tak silní jako jaguáři, ale zato se vyznačují lstivou chytrostí.

„Pokud je stopování moc snadné a myslíš si, že ho máš, znamená to, že ti ocelot kouká na záda,“ říkají Šuarové a mají pravdu.“

Výpravu Antonia a jeho kumpánů na divokou šelmou krásně metaforicky přirovnává k odvěkému boji člověka a přírody. Upozorňuje, že zákony džungle je třeba chápat a respektovat a jen pak je možné s žít v souladu s prostředím a spokojeně. V momentě, kdy se člověk povýší na pána tvorstva a živoucí organismus „znásilní“, je zaděláno na tragédii. Přírodu je třeba brát jako sobě rovnou a spolupracovat s ní, pak může přežít ona i člověk.

Postavu starosty osady El Idilio přetvořil v ironicky komickou postavičku, která symbolizuje autority, které se v touze po moci často motají do věcí, o kterých mají pramalé ponětí. A je fuk, jestli je to stát, vláda nebo jen nafoukaný člověk, co má fůru peněz a patent na rozum.

Sepúlvédův styl je hemingwayovsky úsporný. Košatým popisům se vyhýbá jak pralesní domorodci chřestýši a nelibost vůči nadmíře přídavných a popisných slov kompenzuje významem, který se za strohými větami skrývá. Není mu cizí pichlavá ironie, se kterou popisuje místní poměry a zkázu, kterou člověk pralesnímu království přináší. Dialogy jsou k věci a často s ponaučením hodným Ezopových bajek. Neznalost a pocit, že si můžeme dělat, co je libo, ovšem autor nijak zásadně nekritizuje, jen dává podnět k zamyšlení a je víceméně na čtenáři, co si ze čtení odnese a co se mu podaří mezi řádky najít.

Pokud vám titul evokuje Hemingwayova Starce a moře, vězte, že to není tak úplně náhoda. Kromě stylu by se dala najít i podobnost v závěrečném souboji Antonia s šelmou a hlavně ve vyzdvihování rovnocennosti člověka a přírody, na kterou poukazoval i Hemingway.

Je to opravdu jednohubka, 116 stránek se dá zvládnout za jedno odpoledne, ale dojem, který příběh zanechá, trvá mnohem déle. Je to opravdu krásná kniha a pokud na ni narazíte, rozhodně se čtením neváhejte.

Jaká je vaše oblíbená kniha, o které si myslíte, že by si zasloužila, aby se o ní psalo? :-)