Kohopak si letos nadělíme pod stromeček? :-)

Ještě na vysoké škole jsem coby rozlítaná studentka tvrdila, že první dítě budu mít ve 28, nejdřív. Vlastně asi spíše později. Nikdy by mě nenapadlo, že v tomhle věku už budu mít děti dvě :-). Ale život je nepředvídatelný, plány vždycky nevycházejí tak, jak si člověk maluje, a jak to tak vypadá, na mateřské (resp.  rodičovské) dovolené ještě nějakou chvíli pobudu :-).

Jo jo, chápete správně, na Vánoce nás bude zas o jednoho více. Řada lidí se mě ptala, jestli jsme to takhle po sobě plánovali. Inu, ani ne no :-D. Ale po prozvraceném prvním trimestru (fakt závidím těm, které nemají tušení, co jsou těhotenské nevolnosti) jsem si všechno srovnala a došlo mi, že takhle je to vlastně ideální. Někdy je prostě lepší neplánovat a nechat věci ať samy plynou (pochopitelně to neplatí ve všech případech).

        

Zdroj: goodtoknow.co.uk        

A zhruba tohle se mi při spatření dvou čárek na těhotenském testu honilo hlavou (a to, že to nemá hlavu ani patu neřešte, holt hormony :-D):

Panebože, dvě malé děti, zvládnu to vůbec? Někdy mám pocit, že i jeden raubíř je víc než dost. Teď si říkám, že nějak se to zvládne, ale trochu se obávám, že i z té trochy volného času, co mám sama pro sebe, nezbude už vůbec nic :-).

Zvládne to moje tělo vůbec? Přece jenom je to teprve rok, co jsem porodila a kojení člověka taky řádně vyčerpá…

Bude má mateřské srdce na tolik velké, aby pojalo lásku ke dvěma dětem stejnou měrou? Já vím, že jo, ale nějak si to momentálně neumím představit.

Alkohol! Nejsem žádná alkoholička, ale viděla jsem se v létě sedící na zahrádce a popíjejíci mé oblíbené mojito a zase to skončí nealkem, chjo... :-D

Zase nebudu hubená do plavek! :-D Předloňské léto jsem celé prozvracela, loňské jsem ještě nestihla shodit poporodní kila a letošní už budu evidentně mít zase nějaké ty předporodní :-D.

Žádné cestování! To mně docela chybí, těšila jsem se, že až mrně trochu povyroste, zase budu moci vyrazit na cesty, ať už sama nebo s ním, ale evidentě si opět chvíli počkám.

Práce. Ne že by se mi až tak chtělo vracet se do práce, ale docela se bojím, že všechny své odborné znalosti zapomenu a naprosto ztratím přehled.

Nezblbnu úplně, když budu tak dlouho doma? Přece jen, být doma s malými dětmi neobnáší žádné hlubokomyslné debaty.

Co bude s blogem? Budu mít vůbec nějaký čas na čtení? Pevně doufám, že jo, dokázala jsem si čas najít i v nejstresovějším státnicovém období, tak snad ani druhé dítko nebude důvodem, abych čtení zanechala.

Zase budu muset absolvovat nespočet vyšetření, odběrů krve a podobných věcí, které fakt nejsou mou oblíbenou kratochvílí (kdybyste jen tušili jako averzi mám k jakémukoli zdravotnickému zařízení), ale na druhou stranu chápu, že jsou potřeba.

Bude to kluk nebo holka? Já vím, není to zas tak důležité, hlavní je aby bylo miminko v pořádku a zdravé. Ale stejně jsem zvědavá :-).

Výběr jména. Jejejej, kdybyste jen tušili, kolik práce nám dalo vybrat jméno našemu prckovi. Uvažovala jsem, že si pohlaví nenecháme říct a bude to překvápko při porodu, ale představa, že bychom tím pádem museli vymyslet jména pro každou variantu mě děsí :-).

        

Zdroj:popsugar.com        

Aby to neznělo tak negativně, pochopitelně mi myslí prolétlo i pár pozitivních věcí:

Aspoň nemusím nic extra kupovat a shánět, oprášíme věci po synkovi a bude :-).

Je to krásné nosit v sobě nový život a přemýšlet, jaké to bude až bude mít nynější dítko sourozence :-).

Navíc řada párů by si miminko přála, a přesto se ženě nedaří otěhotnět, což vede k frustraci a depresím. Já tohle naštěstí ani u jednoho řešit nemusela, takže za to jsem nesmírně vděčná.

Teď si jen přeju, aby byl drobek zdravý a v pořádku, aby se všechno obešlo bez komplikací a já se mohla těšit z nového života :-). Vím, ještě není vyhráno a ledacos se může zvrtnout, ale to se snažím si nepřipouštět a řeknu vám, že po počátečním šoku se faaaakt těším :-).

Taky někdy máte pocit, že se váš život plánuje sám nezávisle na vás? :-D

Smrt na Dunaji: Kniha, která se žánrově poněkud ztratila

Autor: Michal Hvorecký

Originální název: Dunaj v Amerike

Nakladatelství: Kniha Zlín

Rok vydání: 2013

„Martine, prosímtě, co to je baroko? Paní průvodkyně to několikrát zmínila,“ zeptal se Jeffrey Rose a nahnul se nad pult.

„Tím se netrap, Jeffe. To v Americe nemáte.“

„Opravdu?“

„Baroko byla italská politická diktatura, která v Evropě vládla před příchodem gotiky. Velmi špatná věc, temná a nebezpečná!“

Přemýšlím, co mě přimělo sáhnout po téhle knize. Že by název evokující jeden z románů od Agathy Christie? Nebo snad anotace slibující dobrodružný příběh, parodii masové turistiky, a hlavně příběh o lásce, která stála na vodě? Opravdu netuším, každopádně kniha rozhodně nenaplnila má očekávání. Inu, každý se někdy přehmátne.

Zdroj: kosmas.cz

Martin Roy, nadšený překladatel, si momentálně vydělává coby manažer letní prázdninové platby na lodi MS America, která poskytuje luxusní plavbu po Dunaji plnou nevšedních zážitků pro bohaté americké turisty. Loď se plaví z Řezna podél celého dunajského veletoku se zastávkou ve všech významných městech. Ukočírovat a nadchnout sto dvacet rozmlsaných postarších občanů není nijak snadné, zvlášť když do toho všeho zmatku se na palubě znenadání objeví Martinova dávná láska Mona a v podpalubí začne řádit neznámý vrah. Vítejte na plavbě, která se nezapomíná!

Mám pocit, že autor se nedokázal rozhodnout, jaký žánr vlastně píše. Detektivku? Zábavný cestopis? Historicko-naučnou publikaci? Letní román pojednávající o romantické první lásce? Zdá se mi, že si vybral od každého něco a vznikla z toho prapodivná směsice. Kdysi jsem na nějakém blogu četla o knize, která trpí krizí identity, bohužel už si nevzpomenu, co to bylo za knihu a blog, ale ten obrat se mi nesmírně líbí, a myslím, že to postihlo i tento román.

Začátek byl slibný, vyprávění o amerických turistech, kteří se na luxusní lodi plaví po evropské řece, která pro ně neznamená nic víc než povrchní zážitky bez opuštění pohodlí luxusu. Autor umí být řádně kousavý a ironický, ale zároveň cítíte, že hlavní hrdina Dunaj opravdu miluje. Ovšem pak se do toho vloží tajemná Mona, o které se v příběhu nic zásadního nedozvíme a vlastně se vyprávěním jen mihne. K tomu se přidávají dvě záhadné vraždy, které ale nikdo nevyšetřuje a čtenáři zůstává rozum stát.

Mezitím autor důkladně popisuje krajinu a prostředí, kterým loď pluje. Občas zabíhá do historie, což může někoho bavit a obohatit, jiného otravovat a nudit, rozhodnutí nechávám na čtenáři. Vyvrcholením je dramatický a mírně vykonstruovaný závěr.

Není pochyb o tom, že Michal Hvorecký psát umí, protože i přes všechnu žánrovou rozpolcenost a občasnou kříčící nelogičnost mě donutil číst dál a knihu jsem přelouskala až do konce. Kdyby šlo jen o příběh party důchodců, prošpikovaný cynismem a černým humorem hlavního hrdiny, místy proložený popisem reálií (cestopisně se mi to zdálo zajímavé, dokonce jsem leckdy vytáhla mapu, resp. klikla na Google Maps :-D), byla by to perfektní kniha. Ale snaha udělat z toho dramatický detektivní příběh, ne-li thriller, a zároveň letní romanci, nefunguje. Škoda.

Četli jste Smrt na Dunaji? Jak knihu hodnotíte?

Moře, písek, sluníčko a neskutečná pohoda... aneb tak jsme se měli na Rhodosu :-)

Představte si, že ležíte na lehátku na pláži, čtete zajímavou knihu, posloucháte šumění moře, popíjíte ledové frappé a líně přemítáte, zdali si dát k obědu řecký salát nebo spíše nějakou chutnou rybu...  Tak takhle vypadala naše dovolená, a to jako fakt. Bylo to skvělé, parádní a vůůůbec se mi nechtělo vracet se domů :-D. Zpočátku panovaly trochu obavy, jak to zvládneme s mrňousem, ale ten vše zvládl s přehledem, tak už začínám přemýšlet, kam vyrazíme příště :-).

Kde jsme bydleli?

Jako destinaci pro náš pobyt jsme zvolili Rhodos, hlavně proto, že už jsme tam před dvěma lety byli a odjížděli jsme tehdy doslova nadšení a navíc jsme věděli, že je to ideální místo pro pobyt s malými dětmi. Nejeli jsme s cestovkou, prostě jsme objednali letenky, ubytování a jelo se :-). Bydleli jsme v příjemném hotýlku, který vlastní báječná řecká rodinka. Jejich nejmladší členka, která je stejně stará jako náš synek, se s ním velice skamarádila (doufám, že se jednou vezmou a my budeme jezdit do Řecka pořád :-D). Navíc je tenhle hotel kousíček od pláže, tak nebyl problém se přes poledne sbalit a ty nejhorší vedra strávit na pokoji (prcek chrněl a já si užívala ničím nerušeného čtení na balkoně s výhledem na pomerančovníky).

Výhled z balkonu 

Co jsme jedli?

Neměli jsme pobyt se stravou, protože jsme si chtěli co nejvíce užít místních dobrot a nijak se nevázat na čas podávání jídel. A čím jsme se tedy v Řecku nacpávali? Vším možným, počínaje řeckým salátem (zdá se mi to, nebo je jejich zelenina prostě chutnější? Anebo je to tím, že jsem na dovolené?), fetou, olivami, olivovým olejem a tzatziky, gyrosem, kalamáry a zmrzlinou konče. Prostě vším, co obvykle doma nejím. Řeknu vám, že tolik hranolek, co za ten týden jsem nesnědla za poslední roky :-D. A bylo to všechno vynikající, výborné, lahodné a přibrala jsem tam nejmíň dvě kila :-D.

Hlady jsme netrpěli :-D

Co jsme dělali?

Převážně se váleli na pláži a koupali v moři. Moře je tam krásně čisté, klidné, i když na dotaz, jak moc slané je, jsem nedokázala odpovědět :-D. Občas s mírným vlnobitím a kupodivu nebylo ani moc studené (přece jen sezóna teprve začíná). Pláž je krásně písčitá, bábovičky skvěle drží tvar :-D.

Jednoho dne se sluníčko odmítlo ukázat, a tak jsme vzhledem k chladnějšímu počasí vyrazili na výlet do hlavního města Rhodosu. Prošli jsme si středověké uličky, okoukli suvenýry a výlet zakončili v přístavu Mandraki a koukali na lodě, které prcka opravdu fascinovaly, kdybychom ho násilně neodtáhli, koukal by na ně asi ještě teď.

Někteří si našli čas i na jógu :-D

Na pláži se čte skvěle :-)

Má maličkost :-)

Přístav Mandraki

Fascinace loděmi

Byla to dovolená jak se patří, plná odpočinku, dobrého jídla, válení se, čtení! A já si dopřála tolik potřebný restart, nabrala energii a hlavně si naplno užila čas s rodinou :-).

Kam vyrážíte na dovolenou vy? :-)

Večerní zprávy: Detektivka křížená s thrillerem z prostředí televizního zpravodajství

Autor: Arthur Hailey

Originální název: The Evening News

Nakladatelství: Premiéra

Rok vydání: 1992

 „Domácí redakce, LaSalle. Předchozí zpráva o únosu v Larchmontu ve státě New york byla potvrzena šéfem místní policie, který povolal FBI.“

Myslím, že Arthura Haileyho není třeba nijak zvlášť představovat. Je známý především pro dokonalou znalost a popis profesního prostředí, ve kterém se jeho romány odehrávají. Čtenář se tak může ponořit do tajů farmaceutického průmyslu (Účinný lék), hotelového managementu (Hotel) nebo se seznámit s nemocniční politikou (Konečná diagnóza) či třeba s automobilovým bysnyzem (Kola). Jeho nejznámější dílo je pravděpodobně Let do nebezpečí, které rozhodně doporučuju. Obecně jsou jeho knihy nesmírně čtivé, plné pozoruhodných postav, a pokud po mně chce nějaký nečtenář s nevyhraněným vkusem doporučit něco zajímavého ke čtení, volím právě Haileyho a většinou slavím úspěch. Večerní zprávy, jak už sám název napovídá, nás zavedou do prostředí televizního vysílání.

Zdroj: martinus.cz

Ocitáme se tedy v ústředí americké televizní stanice CBA, konkrétně ve zpravodajském oddělení, které má na starost večerní celostátní zprávy. Autor se s námi moc nemazlí a rovnou přichází akce, sledujeme pokrytí události nouzového přistání hořícího letadla a hned následuje další zásadní zvrat - únos manželky, syna a otce hlavního moderátora zpráv Crawforda Sloana (abyste rozuměli, tehdy byl moderátor večerních zpráv něco jako celebrita). Na to CBA reaguje vytvořením speciálního vyšetřovacího štábu a nejlepší zpravodajové televize začínají vyšetřovat na vlastní pěst ve snaze unesené co nejrychleji vypátrat a zachránit.

Nevím, jestli kouzlo Haileyho románů spočívá v tom, že naším zvědavým myslím ukáže, jak to v dané profesi chodí, nebo tím, že prostě píše přitažlivě, ale jeho knihy se fakt čtou samy. Přísahám, četla sem od něj téměř všechny a nenudila mě žádná. Jeho postavy jsou nesmírně sympatické, zajímavé svými  slabostmi i prožitými traumaty, jejich jednání je lidské a uvěřitelné, a vám nezbývá než jim fandit.

Sondáž do televizního zpravodajství mě opravdu bavila. Jistě, člověk musí vzít v úvahu, že v době kdy Hailey Večerní zprávy psal (rok vydání originálu je 1990), byla situace v televizním prostředí poněkud jiná, ještě nebyla pravidlem naprostá digitalizace, všestranné používání internetu a podobně, takže dnes už to zřejmě vypadá úplně jinak. Ale věřím, že touha reportérů zveřejnit aktuální novinky a události co nejdříve neztratila léty nic na své naléhavosti. Stejně tak snaha pořídit co nejkvalitnější a nejatraktivnější záběry daného dění. Myslím, že v tomhle kniha stále odpovídá dnešní realitě.

Protentokrát je to opravdu napůl detektivka a napůl téměř thriller. Nevím tedy, nakolik by se mnou souhlasili knihomolové rozmlsaní současnými severskými kriminálkami a thrillery, při kterých doslova tuhne krev v žilách, ale stojím si za tím, že tenhle příběh je opravdu napínavý a ani v dnešním světě, kdy jsme na nějakou tu krev, vraždu a krutost zvyklí, neztrácí nic na své přitažlivosti. Věřte mi, budete nedočkavě obracet stránky jednu za druhou.

Pokud chcete nějakou nenáročnou, a přesto čtivou a napínavou knihu na prázdniny či dovolenou, neváhejte a uvidíte, že Arthur Hailey je ta pravá volba :-).

Četli jste některou z jeho knih? Líbila se vám?

Ulice Záhadných tajemství: Nový Irving je sázka na jistotu

Autor: John Irving

Originální název: Avenue of Mysteries

Nakladatelství: Euromedia Group – Odeon

Rok vydání: 2016

„Zaprvé: tenhle doktor je smutný blb,“ spustila jasnozřivá dívka. „Zadruhé: stydí se, že je naživu. Zatřetí: myslí si, že měl umřít. Začtvrté: řekne ti, že potřebuješ zrentgenovat, ale jen to protahuje – už teď ví, že ti tu nohu neumí spravit.“

     Přečíst Ulici Záhadných tajemství je jako znovu potkat starého dobrého přítele. Román obsahuje vše, co je pro tvorbu Johna Irvinga tak typické. Groteskní a osobité postavy, absurdní situace, nepředpojatý pohled na sexuální témata a hlavně skvěle vyprávěný příběh.

Zdroj: neoluxor.cz

Hlavní postavou nejnovějšího Irvingova románu je Juan Diego, americký spisovatel mexického původu, který se vydává na Filipíny uctít památku otce svého zesnulého přítele. Před cestou ovšem vynechá pravidelnou dávku svých léků, což má za následek to, že se po dlouhé době propadá do říše snů. Sní o časech minulých, ve kterých se vrací do doby, kdy mu bylo čtrnáct let a se sestrou Lupe žili v mexické Oaxace na místní skládce. Obě děti jsou svým způsobem zázračné, Juan Diego oplývá schopností číst, u dětí skládky tak neobvyklou, a třináctiletá Lupe má dar jasnozřivosti. Ovšem kromě jejího bratra jí nikdo není schopen porozumět. Tragický úraz Juana Diega vede k přestěhování sourozenců do místního sirotčince pod vedením jezuitské koleje a poté mladé dobrodruhy osud zavede do cirkusu La Maravilla.

Životy dětí ovlivňuje řada postav. Jezuitský misionář Eduardo ve svých havajských košilích, šéf skládky Rivera, který možná je a možná není jejich otcem, chlípný krotitel lvů Ignacio, jejich matka Esperanza a mnoho dalších podivuhodných postaviček. Naproti tomu v bdělém stavu Juan Diego během svého výletu po Filipínách potkává dvě nadmíru záhadné ženy, Miriam a Dorothy, které ho hluboce fascinují, ačkoli zřejmě nejsou těmi, kterými se zdají být.

 Irving se drží toho, co v jeho románech funguje, nesnaží se přijít s něčím novým a neotřelým. Tentokrát se nezaměřil na žádné konkrétní společensky kontroverzní téma, naopak vybral oblíbené prvky ze svých předchozích knih (válka ve Vietnamu, cirkus, epidemie AIDS, homosexualita, transvestitismus, Shakespeare), důkladně protřepal, zamíchal a výsledkem je nenucené, laskavé vyprávění, někdy komické, jindy spíše s nádechem tragédie.

Minulost se prolíná s přítomností, autor přeskakuje, odbočuje, kličkuje, ale přesto román působí uceleně a nikoli chaoticky. Nechává se unášet lehce fantaskní vlnou, mnoho věcí nechává nevyřčených a je na čtenářově představivosti, co pod povrchem objeví.

Začátek je poněkud rozvláčný, ale nakonec jste vtaženi do děje, ani nevíte jak. Pokud byste v knize hledali nějaké hlubší poselství, najdete je v prolínajícím se tématu víry. Autor se nenápadným způsobem zabývá otázkou víry sám v sebe, v ostatní a neodpustí si ani mírné rýpnutí do náboženství.

Věřím, že fanouškům Johna Irvinga se kniha bude líbit, ačkoli kvalit jeho nejlepších děl jako jsou Pravidla moštárny či Modlitba za Owena Meanyho nedosahuje. A pokud jste od něj dosud nic nečetli? Není důvod, proč byste se s tímto bezpochyby geniálním autorem nemohli seznámit právě teď.

Knihu je možné zakoupit v knihkupectví Neoluxor či na jejich e-shopu zde.

Máte rádi Johna Irvinga? Jaká je vaše nejoblíbenější kniha? :-)

Pozitivní týden #17

Jsem prostě skrz naskrz letní člověk, to si uvědomuju každé ráno, kdy se probouzím do slunečného dne a někdy mám pocit, že tohle mi k pozitivnímu naladění celého dne naprosto stačí. Ale i tak se najde pár dalších potěšujících událostí:

Kompliment od pána na poště

Šla jsem si na poštu vyzvednout balík a všimla jsem si, že na mě jeden z mužů ve frontě upřeně zírá. V momentě, kdy jsem začala pochybovat o jeho normálnosti, se usmál a povídá: „Omlouvám se, jestli jsem vás trochu vyděsil tím, že na vás koukám, ale strašně mi připomínáte moji kamarádku. Ona je totiž taky zrzka s takovými jemnými rysy v obličeji. Víte, takové ženy jsou prostě krásné a vy nejste výjimkou.“ Tohle mi vykouzlí úsměv na tváři ještě teď :-).

Nové plavky

Jo! Mám nové plavky, konečně! Vzhledem k tomu že kupování plavek je pro mě frustrující, otravná a často bezvýsledná procedura, tak jsem to odkládala, co to šlo. Ovšem nebudu se na pláži promenádovat nahá, že :-). Tentokrát to ale bylo úplně jinak, já vlezla do obchodu, popadla první plavky, které mě zaujaly, vyzkoušela, seděly, zaplatila jsem a za 5 minut bylo celé martyrium hotovo! Odteď už jen takové nákupy, prosím! :-D

Posezení na balkoně

Přijela mi na pár dní kamarádka a co dělat večer, když máte malé dítko a nemůžete se tudíž hnout z domu? Nám stačí jen málo – sednout si na balkon, uvelebit se v dřevěném křesílku, natáhnout nohy, uvařit si skvělý čajík, otevřít čokoládu a jen tak klábosit o věcech vážných i veselých, vzpomínat na věci minulé a těšit se na věci příští. A pak se zasněně koukat na západ slunce…

Takhle teď hodlám trávit veškerý čas... Ach, kéž by :-D

Nová markýza

Když už jsme u toho balkonu, bydlíme v bytě otočeném na západ, který má krásný, ničím nezastíněný výhled do polí a velká skleněná okna. Je sice hezky prosluněný, ale v momentě, kdy začne pořádné léto, se sauna oproti našemu bytu jeví jako velmi příjemné a chladné místo. Nekecám. Doteď nechápu, jak jsme loňská horka mohli přežít a neusmažili se. Letos v hrůze z ohlašovaných veder jsme zavčasu nechali nainstalovat pořádnou markýzu. Je to naprosto dokonalé, konečně si můžu na balkoně vesele sedět i v časném odpoledni a nemusím se obávat úžehu. Z toho mám fakt radost a velikou.

Rawfest 2016

Léto a festivaly k sobě prostě patří. Ať už se jedná o akce hudební (jeden takový mě za měsíc a něco čeká, jupí) nebo třeba jídelní. Vyrazily jsme letos s kamarádkou na pražský Rawfest, který se pořádal na strově Štvanice. Kromě skvělého a superzdravého raw jídla a nespočetných ochutnávek (věděli jste, že existuje raw klobása? Raw chleba? Raw medovník? Vynalézavost vitariánů nezná mezí) jsme vyposlechly několik přednášek týkajících se především zdravého stravování dětí a v mezičase se válely na dece pod stromy (to je malinko nadnesené, s dvěma malými průzkumníky se prostě neválíte, naopak vracíte lidem jejich majetek, odtahujete dítě snažící se zaplavat si ve Vltavě a tak). Podstatné je, že jsme si parádně užily krásný letní den.

Jak vypadal váš pozitivní týden? :-)

Anežka: Trpký vhled do vztahu matky a dcery

Autorka: Viktorie Hanišová

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2015

„Několikrát jsem jí musela nasekat.“

„Máte pocit, že jí naplácání pomůže?“

„Pomůže to mně!“ vrhne Julie na Jitku zlý pohled.

Náměty jako je rodičovství a výchova mi nikdy nebyly zvlášť blízké. Ovšem co jsem sama mámou, začínají mě tyto věci nebývale zajímat :-). Takže si občas ráda přečtu, jak nelehký úděl výchovy dětí vnímají různí autoři. Podnět k přečtení téhle knihy jsem získala na blogu Rozesivacka.cz (recenze zde), kde mě recenze Anežky natolik zaujala, že jsem si ji rovnou rezervovala v knihovně. Jedná se o prvotinu české autorky Viktorie Hanišové a upřímně doufám, že u jednoho příběhu nezůstane, protože se mi to líbilo. A hodně.

Julie je velmi cílevědomá žena. Když se jednoho dne rozhodne, že nastal ten pravý čas stát se matkou (aby také ne, je jí pětatřicet a biologické hodiny neúprosně tikají), udělá vše pro to, aby svého cíle dosáhla. Ovšem těhotenství skončí nezdarem s konečnou diagnózou neplodnost. Julie se ale nevzdává, když nemůže mít dítě vlastní, volí adopci. Svou vysněnou plavovlasou dívenku jménem Anežka prostě bude mít, stůj co stůj. Někdy ale není vše tak, jak bychom si přáli, a Julie z nedostatku jiných možností adoptuje romské miminko, které pojmenuje Agnes. A věrna svým zásadám se snaží sobě, dívce a především svému okolí vnutit představu, že Agnes není taková jaká je, ale taková, jakou si ji Julie vysnila. Což pochopitelně nemůže vést k dobrému konci.

Kniha je psána svým způsobem retrospektivně. S Julií se setkáváme v momentě, kdy je Agnes patnáct let a její výchova se mírně řečeno vymkla z ruky. Julie se ve vzpomínkách vrací do momentu, kdy se rozhodla mít dítě a my se dozvídáme, jak se stala matkou romského děvčátka. Postupně se do příběhu vkládá i pohled samotné Agnes, která už je spíše slečnou než dítětem a má k tématu také co říct. To dohromady činí velmi čtivou a vtahující kompozici, která vás nenechá knihu jen tak odložit.

Julii vnímám jako chladnou a nepřístupnou ženu, která si jde bez skrupulí za svým cílem. Kalkulující mysl a sobectví u ní nahrazují láskyplnou náruč, která je ve výchově dětí tak potřebná. Dalším Juliiným nešvarem je notná dávka pokrytectví, povrchní pohled na život a zoufalá snaha zůstat za každých okolností perfektní. Řadu věcí nedělá ani tak pro sebe či pro svou dceru, ale hlavně pro okolí, jen aby neztratila punc schopné a dokonalé matky. Tím se zaplétá do pavučiny lží, neboť přiznat ostatním, že je Agnes romka? Nikdy. Jenže jako každá lež i Juliiny podvody mají krátké nohy a jednou vyjdou na povrch a pochopitelně ty, kterým nejvíc ublíží, jsou právě Julie a Agnes. Věru nic veselého.

Autorka vše popisuje syrovým, nezastřeným způsobem. Nic vám neunikne, i když spoustu věcí si musíte mezi řádky domyslet. Není to příliš veselá kniha, ale ani vyloženě smutná. Spíš je hořkým obrazem životního příběhu, který není zas tak nereálný.

Tato kniha mně opravdu zaujala a upřímně, nečetla se mi úplně lehce. Svým způsobem Julii chápu, v dnešní době je poměrně moderní trend mateřství z mnoha různých důvodů odkládat, ale s tím rizikem, že v momentě, kdy se žena rozhodne otěhotnět, přijde krize a něco nejde tak, jak má. Julii zrazuje to, čím si byla celý život jistá - její vlastní tělo a jeho schopnost donosit dítě. Tohle může citelně zasáhnout každou ženu.

Dalším kamenem úrazu je Juliina výchova. Nechci říct, že s jejími postupy souhlasím, to v žádném případě. Ale řekněte mi, která žena by nechtěla mít to nejdokonalejší dítko na světě. Jenže děti mají svoji hlavu a velmi dobře znám ten pocit zoufalství, kdy dítko pláče a vy nevíte proč, nespí, když spát má, odmítá jíst to skvělé a zdravé jídlo, které jste mu s láskou připravili a tak podobně. Někdy je prostě těžké nepromítat do dítěte své sny a představy (myslím, že má idea malého matematického génia také nebude úplně reálnou :-D). Ale to už jsem se od knihy odklonila do roviny osobních úvah :-).

Závěrem lze jen říci, že ať už je vám tohle téma blízké či nikoli, Anežka je kniha, která rozhodně stojí za přečtení :-).

Znáte Viktorii Hanišovou? Jak vy pohlížíte na příběhy takového charakteru?