Nejdelší jízda: Romantika, která dojme až k slzám

Autor: Nicholas Sparks

Originální název: The Longest Ride

Nakladatelství: Ikar

Rok vydání: 2013

„Políbil ji znova a potom ještě jednou, a když se odtáhl, opřel si čelo o její. Zhluboka se nadechl, snažil se ovládnout emoce a přitom věděl, že ji nemiluje jen teď a tady, ale že ji nikdy milovat nepřestane.“

Rozhodla jsem se zjistit, v čem spočívá kouzlo knih Nicholase Sparkse. Bez mučení přiznávám, že jsem od něj doposud žádnou knihu nečetla, ale vím, že je jedním z nejoblíbenějších autorů v oblasti romantických příběhů. Z filmů natočených podle jeho knih jsem viděla pouze Zápisník jedné lásky a ten se mi líbil hodně (i když přiznávám, že hlavně díky Ryanu Goslingovi :-D). Když jsem byla v knihovně, měli zrovna Nejdelší jízdu, tak má tu čest být prvním románem, který jsem si od Nicholase Sparkse přečetla :-).

          

Zdroj: databazeknih.cz          

Ira Levinson, který již má většinu života za sebou, při jízdě ve sněhové vánici sjede ze silnice a zůstane viset ze srázu. Se zlomenou rukou čeká až přijde pomoc a přitom vzpomíná na svoji báječnou manželku Ruth, která před devíti lety zemřela a se kterou prožil nádherný život. Nedaleko nehody se odvíjí druhý příběh. Studentka dějin umění Sophie se na rodeu setkává s kovbojem Lukem, do kterého se na první pohled zamiluje. Jejich životy by nemohly být více odlišné a přece spolu zažijí krásné chvíle na Lukově ranči, které ale končí v momentě, kdy se Sophie dozví ošklivou skutečnost, kterou před ní Luke tajil. Jak skončí a jak se ovlivní příběh Iry s Ruth a Luka se Sophií?

Nejdelší jízda je romantika jak vyšitá. Na nic si nehraje a bez obalu to přiznává. Celou knihou se nesou dvě dějové linie. Ira vypráví v ich-formě příběh dokonalé životní lásky, plné veselých i smutných chvil. Vyprávění Sophie a Luka je naproti tomu vedeno v er-formě dle klasického schématu  - poznali se, zamilovali se, byli šťastní, něco se zvrtlo a nedočkavě čtěte, jak to s nimi dopadne :-). Na konci se obě linie pochopitelně protnou a čeká nás působivý závěr.

Už asi chápu, co čtenáře ke Sparksovým knihám vábí. Dle téhle knihy a dle zhlédnutého Zápisníku jedné lásky soudím, že jde právě o tu víru, že existuje pravá láska, která je jedinečná a trvá věčně. I když jsou jí kladeny překážky a v určitých chvílích to nevypadá dvakrát růžově, hlavní hrdinové to ustojí, a končí to obligátním žili spolu šťastně až na věky. Autor dokázal příběh uzavřít neskutečně dojemně. Vůbec mě tedy nepřekvapuje, že čtenáři sem tam ukápne slza (a ne jedna), i když všichni víme, že se jedná o regulérní pohádku pro dospělé. Nebýt ovšem srdcervoucího konce, hodnotila bych knihu jako průměrný milostný román.

Na druhou stranu oceňuji, že se prvoplánově nevyžívá v erotice, ale dokáže popsat lásku takovou, jakou bychom ji všichni chtěli alespoň jednou prožít. Čistou, upřímnou, na kterou budeme celý život vzpomínat. V době, kdy žebříčky prodejnosti trhají knihy jako Padesát odstínů čehokoliv, je Sparksův styl až kouzelně starosvětský. Kniha se čte velmi dobře, vyvaruje se jakýchkoli zádrhelů či nelogičností. Nic vám zkrátka nebrání si užít čarovnou romanci a snít o princi na bílém koni, který vás ve svém náručí proveze životem.

Jaká je vaše oblíbená kniha od Nicholase Sparkse?