Malevil: Postkatastrofický román s aurou středověkého dobrodružna

Autor: Robert Merle

Originální název: Malevil

Rok vydání originálu: 1972

Nakladatelství: Argo/Triton

Rok českého vydání: 2013

Překladatelka: Věra Dvořáková

„Víš, chlapče,“ obrátila se k Peyssouovi, „rozhodovat o tom, zdali umřeme, či budeme žít, není naše věc. Zůstali jsme naživu, a tak musíme pokračovat dál. Se životem to máš jako s prací. Člověk ji má dodělat, a ne všechno pustit z rukou, když mu to najednou nejde.“

V době, kdy moderní dystopie a postapokalyptické romány zaujímají poměrně značnou část knižního trhu, je trochu zvláštní číst v tomto žánru knihu, která byla napsána před více než než 40 lety. Asi jako číst Drákulu v době Stephena Kinga. Robert Merle je ovšem vynikající spisovatel, tak jsem byla zvědavá, jakým způsobem se tohoto tématu zmocnil. Pokud vám jméno autora nic neříká, vězte, že kromě románu Malevil proslul například knihou Smrt je mým řemeslem či výbornou satirou Až delfín promluví.

Zdroj: neoluxor.cz

Ocitáme se v 70. letech minulého století na francouzském venkově. Emanuel Comte, vlastník místního středověkého hradu Malevil, si se svými několika přáteli vychutnává doušek vína ve sklepení hradu, když do jejich života zasáhne ničivá katastrofa. Svět, který tak důvěrně znali, lehne popelem. Hrad Malevil naštěstí pohromu ustál a oni jsou jedni z mála přeživších. Musí se tak podrobit kruté a nelítostné realitě, zajistit si potravu a další základní lidské potřeby bez výdobytků moderní doby. Posléze zjistí, že nejsou jediní, kdo katastrofu přežil, a začíná boj o moc a přežití.

Vypravěčem a zároveň hlavní postavou je Emanuel Comte, rozený vůdce, velmi dobrý znalec lidské povahy a obratný manipulátor. Díky němu zachráněná skupinka drží pohromadě a dokáže se přizpůsobit novým životním podmínkám. V momentě, kdy jsou schopni si zajistit stravu a nejde o pouhé holé přežití, přichází na řadu řešení společenských otázek jako je náboženství, etika, morálka či právo na život. Z technologicky vyspělé společnosti (vyspělé na tehdejší dobu - berte v úvahu, že román byl vydán v roce 1972) se propadnou zpět do temného středověku, ovšem moderní myšlení se jen tak změnit nedá, a tak na řadu věcí nutně musí získat nový pohled. Ať už se jedná o soukromé vlastnictví, které najednou pozbývá smysl, či monogamii, která s omezeným počtem žen rozhodně nemá úspěch. Rozhodně je zajímavé sledovat, jak si Emanuel s řadou věcí poradí a jak je vyřeší ke spokojenosti všech.

Ostatní postavy jako třeba všeználek Tomáš, němá Miete, postižený Momo a ostatní jeho přátelé jsou sice zajímavými figurkami, prim ovšem hraje Emanuel a jeho psychologické hry. I přes jeho dosti manipulativní chování a mírnou nafoukanost vám přiroste k srdci a zkrátka mu fandíte. Na druhou stranu hlavní záporák Fulbert oplývá nectnostmi jako je touha po moci, chamtivost a svým lidem vládne tvrdou rukou, čímž vzniká jakási obdoba feudálního systému.

Reálie a prostředí pochopitelně zajišťuje hrad Malevil a blízké okolí. Autor vše dokázal vylíčit velmi poutavě, nájezdy loupežných band na hrad jsou podány zajímavě a napínavě. Vlastně se z hry o přežití vyprávění postupně přemění v dobrodružství a plány jak svrhnout „lenního pána“. Kdybyste zapomněli na katastrofu, dal by se román považovat za ryzí dobrodružnou četbu.

Co bych ovšem autorovi vytkla, je velmi volné zacházení s nejrůznějšími artefakty a fyzikálními jevy. V momentě kdy žár spálí téměř všechno na uhel a roztaví kde co, je zvláštní, že papír zůstal zachován, a to se týká i řady dalších věcí. Taky se mi moc nezdá, že by si živořili jen na svém písečku a nesnažili se zjistit, jestli nepřežil i někdo další. Ale když toto autorovi odpustíte a nebudete přílišní puntičkáři, užijete si to nadmíru, neboť přes to všechno je to opravdu výborný román, který je skvěle napsaný, zábavný a čiší z něj optimismus a víra v lidstvo. Na závěr se dočkáme i malého poučení, respektive zamyšlení nad tím, jestli svým vyspělým myšlením a vědeckým pokrokem nejsme sami sobě zkázou.

Překlad je výborný, ovšem na naši dobu už mírně zastaralý, neboť obraty jako číst levity či vzít pochopa už dneska jen tak nepotkáte. Na druhou stranu ale musím uznat, že i zastaralá čeština má své kouzlo :-).

Až na drobné výtky se mi kniha opravdu líbila a rozhodně ji doporučuji k přečtení. Navíc se mi potvrdilo to, že Robert Merle je opravdu výborný spisovatel.

Máte rádi postkatastrofické romány? Jaký je váš oblíbený?