Nanejvýš čtyři hodiny spánku: O mateřství s vtipem a nadsázkou

Autorka: Marlène Schiappa

Originální název: Pas plus de 4 heures de sommeil

Nakladatelství: Mladá fronta a.s.

Rok vydání: 2015

„I když jsem vzhůru, tělo proti mé vůli spí dál. Nejsem schopná mu přikázat, aby se zvedlo. Přílišné vyčerpání. „Mami, potřebuju čůrat a bojím se na záchod...“ Hluboce vzdychnu, jak se snažím nabrat energii.„Mami, potřebuju čůrat a...“ Pár centimetrů ode mě se ozve hluboký hlas a udeří mě do uší:

„No jo, mamka už jde, zlato!“

Frank. Takže je vzhůru.

„Proč nejdeš ty?“

„Volala mami...“

Být matkou vůbec není lehké. Jakkoli jsou obrázky rozesmáté maminky s roztomilým drobkem v náručí krásné a dojemné, tak o to více jsou většinou nereálné. Vážně, sama o tom vím své :-). Taky jsem byla kdysi plná ideálů, jak musí být život s miminkem báječný. Co si budeme povídat, ne vždycky tomu tak je, takže když jsem rozečetla knihu s příhodným názvem Nanejvýš čtyři hodinky spánku a s obrázkem těhotenského bříška na obálce, měla jsem tendenci se dívat kolem sebe, jestli mě autorka odněkud nesleduje, neboť strasti, radosti a úskalí mateřského, potažmo rodinného života dokázala vykreslit naprosto přesně (občas jsem měla pocit, že některé rozhovory musela odposlouchat u nás doma :-D).

Zdroj: kniha.cz

Emma je typická matka s dětmi na mateřské. Své potomky sice bezmezně miluje, ale přece jen ji stereotyp péče o děti malinko ubíjí a ráda by se vrátila zpátky do pracovního života. Naproti tomu si Morgane úspěšně buduje kariéru a žije svobodomyslným životem v centru Paříže. Bod zlomu nastává tehdy, když Morgane zjistí, že je těhotná. Má obětovat vysněnou práci nebo šťastný rodinný život? Dávné kamarádky se po letech setkávají a navzájem se snaží si pomoci s nelehkými životními situacemi a rozhodnutími.

Předesílám, že tohle je čtení hlavně pro mámy, ať už ty budoucí nebo současné (ale možná se mýlím a zaujala by i nějakého tatínka :-)). Hlavně proto, že se v téhle knize najdou a poznají. Ačkoli podtitul zní Mateřství po francouzsku, tak hlavní hrdinky řeší úplně stejné problémy a potíže jako žena s ratolestmi u nás. Jen tak namátkou - pocit vyčerpání a nezvládnuté domácnosti, noční vstávání, vidina dokonalé a perfektní matky, kterou se nedaří být, nepochopení okolí (zvláště partnera), neustálé přebalování, krmení a šťastné chvíle klidu, když děti konečně usnou. A také pocit, že svět svobodných a bezdětných kamarádek se nenávratně vzdálil a že slovní zásoba se omezila na hají, haf a čiči, a že IQ prudce klesá a každá debata týkající se něčeho jiného než jídla či plín je prudce intelektuálně náročná. Přesně tohle nám autorka bez uzardění servíruje, ale nebojte se, nejedná se o pouhý výčet mateřských povinností, naopak vše popisuje s náležitým vtipem, nadsázkou a řádnou dávkou sebeironie. To činí knihu opravdu zábavnou a velmi čtivou.

„A minutu nato si říkám, že jestli strávím ještě jeden den vyměňováním plínek jako na běžícím páse, třepáním jedné lahvičky s mlékem za druhou a neustálým přenášením dcery z postýlky do parku a z parku do postýlky, tak to nakonec do toho parku vezmu zkratkou skokem z okna.“

Také si neodpustí přemítání na věčné téma rodina versus kariéra. Jistě žádná z nás, které jsme měly to štěstí a snažíme se vychovat jedno či více dětí, nechce navěky sedět doma a stavět kostičky, ale na druhou stranu máme pocit, že pokud se vrátíme do práce příliš brzy, tak své děti o něco velice důležitého ochuzujeme. Kde tedy najít ten správný kompromis? Na tohle vám sice knížka odpověď nedá, ale rozhodně vás ujistí, že v tom nejste samy, ať už francouzská máma nebo česká, plácáme se v tom všechny. Když k tomu připočteme hledání hlídání pro našeho milovaného potomka, tak jsem během čtení měla pocit, že se s Emmou a Morgane nutně musím seznámit, aby mi poradily, jak na to :-).

Kniha je laděná velmi pozitivně, a i když v ní hlubokomyslných myšlenek mnoho nenajdete, opravdu se pobavíte. Závěr je sice poněkud nerealistický a přehnaný, ale sama autorka si je toho vědoma a v poznámce podotýká, že tohle je román, ne skutečnost, tudíž jí nějaké to přepísknutí můžeme směle odpustit.

Pokud jste doma na mateřské, přečtěte si to. Nejenže se zasmějete se, ale hlavně se ujistíte, že je to všude stejné. Mně se to líbilo a už Nanejvýš čtyři hodiny spánku vesele doporučuji všem maminkám ve svém okolí, neboť věřím, že se v tom stejně jako já uvidí a že jim zpříjemní vytoužené chvíle klidu, kterých je s malými dětmi opravdu zoufale málo :-).

.

Za příjemné chvíle strávené při čtení děkuji nakladatelství Mladá fronta. Knihu si můžete zakoupit v jejich internetovém knihkupectví Kniha.cz.

Četli jste tuto knihu? Čtete rádi o dětech a strastech mateřství? :-)

Tulák po hvězdách: Cesta minulými životy tam a zase zpátky

Autor: Jack London

Originální název: The Star Rover

Rok vydání originálu: 1915

Nakladatelství: Labyrint

Rok českého vydání: 2001

„Ti blázni! Jako kdyby mohli zardousit mou nesmrtelnost tím neohrabaným zařízením, složeným z provazu a lešení! Budu kráčet a nesčetněkrát znovu kráčet po této krásné zemi. A budu po ní kráčet jako člověk z masa a kostí, budu knížetem a venkovanem, vědcem a bláznem, budu sedět na vyvýšeném místě a sténat pod kolem.“

Když se řekne Jack London, většině z nás v mysli naskočí Bílý tesák či Volání divočiny. Prostě žánr dobrodružné literatury (někdy se koukněte na seznam veškerých jeho napsaných knih, já tedy byla udivena, jak je dlouhý). Zhruba něco takového jsem očekávala i od této knihy, ani jsem se neobtěžovala přečíst si anotaci. A po prvních stránkách jsem zjistila, že se nejedná o vyprávění z nehostinné severské pustiny, kde přežijí jen ti nejzdatnější, ale o velmi emotivní příběh o tom, že duch je silnější než hmota.

Zdroj: labyrint.net

Hlavní hrdina Darrell Standing si odpykává doživotní trest za vraždu. Vlivem jistého nedorozumění je ovšem přesunut do samovazby, kde k těm nejkrutějším praktikám mučení vězňů patří utáhnutí do svěrací kazajky. Aby tohle nelidské trápení dokázal přežít, naučí se od svého spoluvězně umění smrti zaživa. Tato poněkud neobvyklá schopnost jeho mysl uvolní z pout fyzického těla a umožní jí toulat se po hvězdách a znovu prožívat své minulé životy.

Dle knižní obálky se Jack London inspiroval skutečným příběhem vězně Eda Morrella, který si vytrpěl pět let samovazby. Autor dává čtenáři poznat drsné a kruté praktiky, které byly v tehdejší době ve věznicích zcela běžné. Od bezostyšného mučení a trýznění těla i psychiky až po neuvěřitelnou nesmyslnost tehdejších nařízení a zákonů. To je ostatně další věc, kterou autor kritizuje. Všechny tyto nelidské úkony, kterých se vězeňští dozorci a správci dopouštějí, jsou vlastně posvěceny právem a zákonem. Ostře nabádá čtenáře, ať se zamyslí nad tím, že i přes veškerou naši vyspělost jsme pořád jen de facto zvířata, jejichž morálka se za tisíce let nijak zvlášť nezměnila, jen pro krutost a ubohost používáme vznešená jména a jsou dovedně skryty našim zjemnělým zrakům za zdmi věznic a nápravných zařízení. A jsme to my sami, kdo se na těchto zvěrstvech podílí, kdo systému platí daně a nevědomky přikyvuje. Za zamyšlení to rozhodně stojí.

Motiv cestování minulými životy není v literatuře ničím neznámým či neobvyklým. A přece jsou hrdinova dobrodružství, které v jednotlivých tělech prožívá, zajímavá a čtivá. Setkáme s ním v podobě trosečníka na pustém ostrově, francouzského šlechtice, chlapce na americkém západě či dobrodruha v dávné Korei. Myslím, že by se některé z nich uživily i jako samostatné povídky. Ale tuším, že kniha nebude tak čtená pro své dobrodružno, ale spíše pro filozofické rozjímání, kterým autor dovedně prokládá celou knihu. Netýká se jen kritizovaného trestního systému, ale jedná se hlavně o oslavu mysli, duše, ducha, nehmotné substance – nazvat se to dá jakkoli, zkrátka toho, co Darrellovi umožňuje cestovat v čase a ve svých životech.

Jack London vyzdvihuje svobodu duše, která se dokáže odpoutat od hmotného těla a vrátit se do svých předešlých zážitků a zkušeností, které si v dalším životě neseme s sebou, třebaže uložené hluboko v podvědomí. Autor místy promlouvá přímo ke čtenáři a nechává ho se zamyslet a zauvažovat nad tím, že žádná trýzeň těla nemůže tuto touhu po volnosti spoutat, nic ji nedokáže zlomit a udolat, a že smrt je jen nezbytným článkem v koloběhu života, který je třeba vítat, neboť bez smrti není dalšího života.

Uznávám, že obvyklý chod amerických věznic mě šokoval, jednotlivé epizody v jiných životech bavily a filozofické přemítání nadchlo a zaujalo. Rozhodně mé první setkání s Jackem Londonem za to stálo a já si odnesla nevšední a silný zážitek.

Četli jste Tuláka po hvězdách či jinou knihu od Jacka Londona?

Pozitivní týden #22

Co pozitivního si pro mě připravily první zářijové dny?

Sezóna podzimních dobrot

Ačkoli počasí se zřejmě zbláznilo a momentálně nás oblažuje téměř tropickými teplotami, tak přece jen se podzim blíží a dozrávají švestky a jablka, a to si přímo říká o upečení něčeho chutného. V naší domácnosti každý podzim vedou hlavně tyto tři dobroty  - jablečný štrúdl ze špaldové mouky (recept), líný jahelník (recept) a datlový koláč s jablky (recept). A protože jsme od přítelovy babičky dostali fůru jablek, tak prakticky nejíme nic jiného. A mně to vůbec nevadí, protože kombinace jablek, rozinek a skořice je momentálně prostě neodolatelná a navozuje tu pravou podzimní atmosféru :-).

Pravý domácí časopis

Snad nikdy jsem neměla předplacený časopis. Byly doby, kdy jsem si pravidelně kupovala magazín o fantastice Pevnost a občas si udělala radost nějakou tou Elle, Joy, Cosmopolitanem či podobným módním časopisem, kde kromě reklam a povrchních článků de facto nic není. Ale poslední dobou se ze mě stává svým způsobem alternativec. Nevím, jestli je to tím, že jsem přece jen o pár let starší nebo tím, že jsem momentálně doma s prtětem, ale podrobně se zajímám o to co jím, co používám za kosmetiku, čistící prostředky, co si oblékám a jaký to má dopad na mé zdraví a na životní prostředí (zjišťuji, že obecně se takové osobě ve společnosti nadává biožena, ekomatka, lesana apod.). Čím dál víc je mi konzumní způsob života nesympatický a naopak život v souladu s přírodou je mi sympatický až dost. Když jsem tedy narazila na Pravý domácí časopis, který se jeví býti plný zajímavých článků a informací přesně v souladu s tímhle stylem života, neváhala jsem a hned si ho předplatila. Už se těším až mi přijde první číslo a doufám, že dostanu přesně to, co očekávám :-).

Zdroj: pravydomaci.cz

Spolupráce s nakladatelstvím Mladá fronta

Tak tohle mi udělalo radost převelikou. Nejsem typ blogera, který píše články jen v honbě po recenzních výtiscích a honí si triko počtem uzavřených spoluprací. Ale když mi Mladá fronta blogerskou spolupráci nabídla, dlouho jsem neváhala a kývla, protože knihy, které vydávají, čtu ráda a obecně bych z jejich knih ráda přečetla téměř cokoli. Doufám, že to povede k oboustranné spokojenosti.

Volné odpoledne

Já vím, tohle nezní jako něco extra veselého. Ale představte si, že celé odpoledne o samotě, kdy si můžu dělat, co chci, jsem nezažila už pěkně dlouho. Jasně, sem tam hodinu si pro sebe urvu, ale to člověk stačí přečíst stěží pár kapitol či uklidit nezbytné a už je zase v kole mateřských povinností a podobných radostí. Takže když jsem jednoho dne hochy vypravila k vodě a sama zůstala doma, měla jsem dojem, že mám prázdniny, tak opojný pocit to byl :-D. Jako správný knihomol jsem to využila hlavně ke čtení, ale stihla jsem i jeden díl seriálu, napsat recenzi, prospat se a prostě dobít baterky. Jedním slovem paráda :-).

Nový nosící šátek

 Zhruba dva měsíce před termínem porodu sice nemáme jméno a vlastně vůbec nic nachystaného, ale začala jsem tím, že jsem si pořídila krásný nosící šátek. Prodávající paní se s ním loučila nerada, ale slíbila jsem jí, že se mu u mě dostane stejně láskyplného zacházení jako u ní. Sice s ním vůbec neumím (naštěstí mám zkušené kamarádky, které mě snad zaučí), ale už teď se opravdu těším, až v něm budu nosit náš malý přírůstek do rodiny.

Co vám rozveselilo začátek září? :-)

Kočičí host: Melancholické rozjímání o všední i nevšední kráse

Autor: Takashi Hiraide

Originální název: Neko no kjaku

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2016

„Také jsem vzhlédl a spatřil úplněk rozplývající se po celé šířce laťkami protkané střechy jako široká bílá řeka.“

Japonské reálie a kočka, která dokáže změnit život, otevřít srdce a ukázat, že stojí za to žít. Jen je potřeba se probudit a intenzivně si užít každý moment, neboť vše je pomíjivé a často zůstanou jen vzpomínky. A přesně takový je příběh z pera japonského autora Takashi Hiraideho.

         

Zdroj: neoluxor.cz         

Bezdětný manželský pár žijící v domku s krásnou tradiční japonskou zahradou nedaleko centra Tokia jednoho dne navštíví sousedovic kočka. Tato na první pohled banální příhoda ovšem přeroste v něco víc. Manželé si kočku doslova zamilují a ač není jejich, chovají k ní hluboké city a obdiv. Skoro by se až zdálo, že se nejedná o ledajakou obyčejnou micku, protože její čarokrásnost, tajemnost, okouzlující nezávislost a elegance, kterou autor ve svých kapitolách bravurně líčí, působí až nadpozemsky. Ovšem nic netrvá věčně a ani kočičímu přátelství není souzeno nekonečně dní.

Ačkoli o sobě nemohu říct, že bych byla odborník na kulturu Země vycházejícího slunce, z knihy dle mého japonská nátura přímo čiší. Takže věřím, že pro netrpělivého čtenáře přivyklého na řekněme západní typ psaní, to bude těžký oříšek. Ukončené kapitoly zdánlivě uprostřed myšlenky, návraty ve vzpomínkách, které ovšem neřeknou nic podstatného, či děj, který vlastně ani dějem není, asi každý neskousne.

I přesto, že se na první pohled zdá, že je to vlastně příběh o ničem, není tomu tak. Autor odhaluje své vlastní zážitky a vzpomínky a přímo před vámi maluje obraz lásky k přírodě, ke kočce, ke japonské tradici a vše popisuje s jakýmsi melancholickým a zároveň nesmírně lyrickým nádechem. A je lhostejno, zda popisuje domek, zahradu, hledání nového bydlení či hraní se zvířecí návštěvnicí. To, že je Takashi Hiraide nadaný básník, se zkrátka nedá zapřít.

Autor se dokáže  nádherně popsat každý všední okamžik, u kterého by nás ani nenapadlo se zastavit. Jemu ovšem stačí jen pozorovat vážky či zmíněnou kočičí dámu a máte pocit, že se děje něco významného a neopakovatelného. Zdali je to autorovým líčením či skutečným kouzlem okamžiku, nevím. Každý moment ale jednou pomine a právě téma pomíjivosti se jako neodbytná nitka proplétá celým tímto podivně křehký příběhem.

Ano, mně se kniha velmi líbila, ale rozhodně si nemyslím, že by to bylo čtení pro každého. Pokud máte rádi akční, dynamické příběhy, kde se neustále něco děje a zvrat stíhá akci, nebude to to pravé pro vás. Pokud ovšem toužíte se na chvíli zastavit, popřemýšlet a nechat myšlenky jen tak volně plynout a před očima si nechat vyvstat malebný obraz japonského předměstí  se svým klidem a mírem (a jednou obdivuhodnou kočkou), nuže, směle do toho. Věřím, že tahle kniha vás okouzlí.

Za možnost si knihu přečíst děkuji knihkupectví Neoluxor, kde je možné knihu zakoupit (nebo na jejich e-shopu zde).

Znáte a čtete japonskou literaturu?

Dám ti slunce: O bolesti v duši, vině a odpuštění

Autorka: Jandy Nelsonová

Originální název: I’ll Give You the Sun

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání: 2016

„Cítím, jak se mi po tváři rozlévá úsměv, vzpomínám si na všechny ty spršky světla a spršky tmy, jak jsme sbírali kameny a nacházeli roztočené planety, na dny s tisícem kapes, na to, jak jsme chytali okamžiky jako jablka, jak jsme přeskakovali ploty do věčnosti.“

Na tuhle knihu jsem se velice těšila. Četla jsem víceméně jen nadšené a pozitivní recenze proložené krásnými citacemi a tak nějak jsem tušila, že to bude přesně kniha dle mého gusta. Když už se konečně objevila v knihovně, tak byla pořád rezervovaná, pak zase měli prázdninové volno a já se k ní tedy dostala až teď. Za tři dny byla přečtená a naplno splnila má očekávání.

Zdroj: cooboo.cz

Nikdy jsem dvojče neměla, tudíž netuším, jaký je to pocit, ale říká se, že dvojčata jsou jedna duše rozpůlená na dvě části. Noah a Jude jsou přesně takoví sourozenci. Potkáváme se s nimi, když je jim právě třináct let. Noah je nepředstavitelný snílek a nadaný malíř toužící se dostat na výběrovou uměleckou školu a zároveň bojuje se svou sexuální orientací. Naproti tomu je Jude typická puberťačka flirtující s kluky a nosící co nejkratší sukni. Pak ovšem zasáhne tragická událost v podobě smrti jejich matky a jejich životy se obrátí. Noah zanechal malování a zajímá se jen o to, jakou party zrovna vymést a na výběrovou školu chodí zapšklá a uzavřená Jude. Pak ovšem Jude sebere odvahu a zaklepe na dveře slavného sochaře a tak se otevře cesta ke sblížení, odhalení dávných tajemství a hlavně odpuštění.

Příběh je vyprávěn očima třináctiletého Noaha na střídačku s šestnáctiletou Jude. Každý z nich je nadaný neuvěřitelnou představivostí a nevšedním pohledem na svět, život i ostatní osoby. A to se pochopitelně odráží ve stylu psaní. Neotřelých přirovnání, zajímavých metafor a netradičních obratů zde najdeme více než dost. Myslím, že právě tato poetičnost je tím, co dává příběhu nevšední rozměr.

Jsem už o nějaký ten rok starší než hlavní hrdinové, ale i tak je zajímavé si připomenout, jaké to bylo dospívat a mít zmatek v duši, v lásce, sám v sobě i v ostatních. Jak se očekávání měnilo v realitu nebo naopak v těžké zklamání. Smrt blízkého člověka pochopitelně zasáhne každého a když k tomu ztratíte svou sourozeneckou polovičku, která mezi vás postaví imaginární zeď, je to o to smutnější. A zároveň o to těžší dá práci šrámy na srdci zacelit. Autorce se daří tohle všechno popisovat velmi citlivě, vnímavě, ale zároveň čtivě. Velmi živě jsem se dokázala vžít do pocitů všech zúčastněných. Protože myslím, že zlomené srdce jsme zažili někdy všichni, ať už náš věk ukazuje jakékoli číslo.

Autorka s citem vypráví o tom, že láska je silnější než rozum a že být věrný sám sobě vyžaduje velikou odvahu. Láska pochopitelně hraje v příběhu zásadní roli, ať už se jedná o Noahovu lásku k jinému chlapci, což ve třinácti letech musí být zajisté velmi obtížné, zvlášť když společnost je plná předsudků a mladý člověk plný nejistoty, či Judino schovávání se před jakoukoli láskou. Nic ovšem není popsáno nevkusně či vulgárně. Autorka své hrdiny nenápadně navádí k prozření a pochopení, tudíž závěrečné odhalení sebe sama a usmíření není zas tak velkým překvapením. Když to vezmu kolem a kolem, všechny postavy jsou si v tomhle vlastně velice podobné, vnitřně rozervané, utrápené a hledající místo v tomhle světě.

Jistě, cílová skupina jsou především náctiletí čtenáři a pevně věřím, že v tomto věku bych tuhle knihu milovala a četla pořád dokola. Ovšem velmi se mi líbila i teď. Dokáže přesně to, o čem vypovídá její název. Odstranit mračna a temnotu a rozzářit slunce v naší duši.

Co říkáte vy na knihu Dám ti slunce?

Pozitivní týden #21

Co mi zpříjemnilo poslední prázdninové dny:

Dovolená na Lipně

Příjemný čas strávený s rodinou (a také s rodinou mého milého), bydlení přímo u vody a hlavně žádný signál! Takže den jsme trávili u vody, na houbách, na výletech a večery s knihou v ruce (a já většinou i v posteli tvářící se, že uspávám dítě :-D). Navštívili jsme Český Krumlov, Vyšší Brod, klášter ve Zlaté Koruně, hrad Rožmberk – všechno rozhodně stojí za vidění. A ve zbytku času si užívali krásné přírody a čerstvého vzduchu, bylo to moc fajn.

Každovečerní pohled před spaním :-)

Houby

Houby sice nejím, ale přesto má houbařská sezóna něco do sebe. Courat se lesem, nasávat vůni přírody a sem tam teda přidat do košíku nějaký ten hřib (případně krotit nadšení ostatních spoluhoubařů, abychom to nemuseli čistit několik dní) je prostě zábava, kterou jsem nikdy moc nechápala, ale poslední dobou uznávám, že má své kouzlo. Když místo hub najdete borůvky, je to ještě lepší :-D.

Já, houbařka :-D

FOOD piknik

Aneb co dělat, když je v Praze abnormální hic a na koupání se nechce. Prostě jsme se vyvalili na Ladronce na deku pod strom a v pravidelných intervalech si chodili pro něco dobrého k stánkům s všemi možnými lahůdkami. Jestli jste z Prahy, rozhodně si nenechte další ročník ujít :-)

.

Nově otevřená pizzerie

Konečně! Na tohle jsem čekala už od doby, kdy jsme se přistěhovali do Prahy. Aby vám to bylo jasné, tak kromě čokolády mám bezmeznou slabost pro pizzu. Tuhle původem italskou placku obloženou čímkoli, co vás napadne, jsem schopna i přes svou snahu jíst zdravě, konzumovat ve velkém a pořád. Téměř každé moje rande v restauraci skončilo pizzou, každá filmová noc se neobešla bez pořádného pizzového obžerství a když bylo potřeba něco slavit, hádejte, co nemohlo chybět :-D. Ovšem zdálo se, že pražská čtvrť, kam jsem se přestěhovala, mé vášni nepřeje. Buď sem nedováželi, nebo neměli dobrou pizzu nebo byla neuvěřitelně drahá a věřte, že jsme jich vyzkoušeli mnoho. Ale mé vroucné modlení bylo vyslyšeno a přímo v naší čtvrti otevřeli pizza bistro. Pizzu mají výbornou, cenově snesitelnou a hlavně ji během patnácti minut přivezou (na kole podotýkám).Takže až neprojdu dveřmi, víte proč :-D.

Pohledy

Vím, v dnešní době instagramu a ostatních sociálních sítí se posílání pohlednic moc nenosí. Naštěstí mám pár spřízněných duší, které na tento poněkud starosvětský způsob posílání dovolenkových pozdravů nezanevřely a na naší ledničce se tak vyhřívá pohled z Gruzie, Francie a také z Jeseníků. Tímto děkuji všem, co si vzpomněli a věřte, že najít ve schránce prázdninový pohled potěší mnohem víc než milion fotek z dovolené na facebooku :-).

Posíláte pohledy nebo to považujete za přežitek?