Vítr v piniích: Nelehká pouť pokory a slitování

Autoři: Františka Vrbenská, Jakub D. Kočí

Nakladatelství: Straky na vrbě

Rok vydání: 2009

 „Skromnost!?“ ohradil se Bau Balot. „Však já se spokojím s málem! Vypravil by se snad neskromný člověk z pohodlí domova na tak nebezpečnou a nejistou cestu?“

Nevím, jak to máte vy, ale v mém čtenářském seznamu je česká literatura nejrůznějších žánrů poněkud opomíjena. Proč? Nerada to přiznávám, ale zcela pokrytecky považuji zahraniční autory za lepší, zvučnější a zajímavější a přitom jsem si plně vědoma toho, jaká je to hloupost. Nespočet českých knih jsou opravdu hodnotná a vynikající díla. Ani českou fantasy neberu na milost, a to i přesto, že to je můj oblíbený žánr. Ovšem uvědomění je první krok k nápravě, a já zkusila přečíst ryze českou fantasy knihu a byla jsem velmi mile překvapena a zároveň zahanbena, když jsem si uvědomila, o co jsem schopna se svými předsudky ochudit.

Zdroj: straky.cz

Ocitáme se ve fiktivním světě připomínajícím historickou Asii. Bojechtivý Waynan si za dlouhé a vyčerpávající války podmanil bohatý kraj Čomjű a celé říši nyní vládne císař Eresak. My se setkáváme se skupinou poutníků, kteří se pod velením mnicha Ituana vydávají přes obě území na  svatou pouť k hoře Asun Ghol. V touze po vykoupení, oproštění od pocitů viny či třeba jen po získání bohatství se nesourodá skupina vydává na dlouhou a strastiplnou cestu. Dojdou všichni k vysněnému cíli, naleznou co hledají a dočkají se odpovědi na své otázky, které jim tíží srdce?

V prvé řadě velmi oceňuji dokonale vykreslené kulisy příběhu. Vymyšlený orientální svět se jen hemží tajemnými bojovníky ovládajícími precizní bojová umění či všemocnými mistry znajícími všelijaká kouzla a čáry. Dále tu máme dvůr mocného císaře, řadu posvátných míst s duchovními, jež věří v sílu karmy a reinkarnace, ale zároveň i válkou zbědovanou zem s poddanými, kteří bojují o holé přežití. A aby fantaskní stránce bylo učiněno zadost, sem tam potkáme i nějaké to božstvo. Svět je to nepochybně barvitý a zajímavý.

Stejně tak si autoři vyhráli i s postavami. K posvátné hoře putují nejrůznější lidské charaktery pocházející z všelijakého prostředí. Svatý chrám touží navštívit bohatý statkář, tajuplný bojovník, prostá vesničanka, odsouzený vězeň, tajemstvím a legendami obemknutí bátyrové či třeba nevěstka. Jejich původ je znát především na mluvě, kterou vyjadřují své myšlenky a názory, jež jsou také často typické pro daný společenský stav. Ale ať už je jejich postavení jakékoli, všichni putují za více či méně povznášejícím cílem a s určitou trýzní v srdci.

Pouť je to nelehká, ba přímo krutá. Souží je jak nepřízeň počasí, tak i dlouhou válkou zdevastovaná území, vlastní povaha a pochybnosti. Věřte, že v těchto podmínkách je poněkud obtížné neklesat na mysli. Kromě toho každý z nich ukrývá věci v minulosti, které jen nerad odhaluje svým souputníkům, avšak čtenář se o nich v mezičase dozví dost. Není to zdaleka procházka růžovým sadem, autoři nám předkládají drsný a syrový příběh. Příběh o hledání pokory, o sáhnutí si na dno svých netušených sil a také o tom, že cesta někdy může být víc než cíl.

Rozhodně to je poutavá kniha napsaná skvělým jazykem, ať už se jedná o rozvětvený popis různých událostí a míst či ta nejnevybranější řeč chudiny a nevzdělanců. Z tohoto ohledu je radost knihu číst. Příběh je plynulý, zamyšlení střídá akce, dojemné chvíle střídá nelítostná realita. A mně nezbývá nic jiného než si opravit svůj názor na českou literaturu, potažmo fantasy scénu. Rozhodně má co nabídnout a zahraničním autorům se směle vyrovná. Alespoň v  tomto případě.

Čtete české fantasy autory? Kdo je váš oblíbenec?

Nástrahy zubařského křesla: Poirotovy malé šedé buňky opět dostávají zabrat

Autorka: Agatha Christie

Originální název: One, Two, Buckle My Shoe

Nakladatelství: Knižní klub

Rok vydání: 2010

„Nesympatický a nebezpečný mládenec, pomyslel si, a nedá se vyloučit, že by mohl být klidně vrahem.“

Myslím, že Agatha Christie je známa snad všem čtenářům. Musím přiznat, že patří mezi mé oblíbené autory, neboť její detektivní příběhy jsou doslova geniální. Za svůj život jsem přečetla nespočet jejích knih (výhodou krátkodobé paměti je, že za pár let zapomenu, kdo byl vrah a můžu číst znovu :-D) a jak Hercule Poirot, tak slečna Marplová jsou postavy, jejichž příběhy si opravdu užívám. A to nejen v knihách, jen málo dílů televizních seriálů na motivy jejích knížek zůstalo nezhlédnuto :-).

Zdroj: bux.cz

Hercule Poirot se stejně jako většina smrtelníků musí čas od času dostavit k zubaři. Jedno dopoledne tedy navštíví svého lékaře Dr. Morleyho. A hned téhož dne se dozví, že zubař byl chvíli poté zavražděn. Motiv je neznámý, pachatelem může být kdokoli z doktorových dopoledních pacientů. K tomu se přidá další vražda, záhadné zmizení a slavný detektiv je ochuzen o řádný spánek, dokud vraha neusvědčí.

Kdo by neznal Hercula Poirota. Nabubřelého Belgičana s úctyhodným knírkem, vybraným chování a hlavně brilantním mozkem schopným vyřešit i ty nejzapeklitější zločiny a záhady. Nejinak je tomu i tady. Hercule pátrá, vyptává se, sleduje stopy i náznaky, domýšlí si, rekonstruuje a v závěru přichází s bravurním odhalením. Co jiného bychom také od těch malých šedých buněk čekali, že :-).

Zápletka, jak už to u knih Agathy Christie bývá, je vystavěna na řadě podezřelých, z níž každý má s vraždou více či méně co do činění. Všichni ukrývají nějaké tajemství či kostlivce ve skříni a nezáleží, jestli přímo souvisí se zločinem či nikoli, neodbytný detektiv je odhalí. Ať si tipuju vraha kohokoli z podezřelých, stejně se nikdy netrefím a pokaždé jsem na konci překvapena rozuzlením. Jak to autorka dokázala napsat, nechápu, ale prostě to tak je. Tím je zaručeno stoupající napětí a mozek pracuje na plné obrátky, aby dokázal sledovat detektivovu jasnou a logickou dedukci. I přesto jsem většinou od půlky knihy naprosto ztracená :-D. A v závěru překvapena. Tato nepředvídatelnost se mi ovšem líbí.

Navíc všudypřítomná staroanglická atmosféra a typicky odměření Angličané tomu dodávají tu správnou auru tajemna a záhady. Nejde o žádný krvavý kriminální příběh plný horečné akce, ale o čistokrevnou detektivku, kde konfrontace probíhá v břitkých rozhovorech a dialozích a kde každé slovo může být důkazem či stopou.

 Kniha se čte opravdu dobře, skvělá zápletka, výborně napsané postavy a nečekané rozuzlení z ní dělá opravdový poklad. Inu, Agatha Christie je právem nazývána „královnou detektivek“.

Máte rádi příběhy Hercula Poirota?

Pozitivní týden #20

Tyhle věci mi tento týden opravdu zvedly náladu:

Kavárna, co hledá jméno

Mám ráda kavárny, ovšem teď se do nich příliš často nedostanu, ale když u nás byla návštěvě sestra, tak jsem neodolala a vytáhla ji do jedné z těch, o kterých jsem slyšela, ale nikdy nenavštívila. Kavárna, co hledá jméno je poněkud netradiční, majitelé využili prostory bývalé truhlárny, sesbírali nábytek, co kde našli a výsledkem je podnik s výběrovou kávou a příjemnou atmosférou (a parádními záchody, už jen kvůli těm ručníčkům tam musíte :-D). Horkou čokoládu sice mají nedobrou, ale zázvorovo-hrušková limonáda byla skvělá. A že je to jen kousek od stanice metra Anděl, je jen příjemný bonus :-).

Baby dm box

Aneb když už ty body sbírám, ať z toho taky něco mám :-D. Tak jsem si jednoho dne odnesla svou výhru z dmka, kam chodím pravidelně nakupovat. Úplně jsem zapomněla, že jsem se o něco takového přihlásila, takže o to větší překvápko to bylo. Hlavně už jsem si za svůj život zvykla, že výhra ve všelijakých soutěžích či tombolách se mi vyhýbá, tudíž jsem měla radost převelikou. A že je to jen krabice plná dětských dobrot, kosmetiky a všelijakých dalších věciček? Rozhodně potěšila i tak :-).

Holinky

Koupili jsme si s prckem holinky! Teď si možná ťukáte na čelo a přemýšlíte, co je na tom tak veselého, ale představte si, že já holinky na nohou neměla snad od dětství. A kdykoli jdu kolem nějaké kaluže, říkám si, jaké by to bylo do ní rovnýma nohama skočit :-D. Jako seriózní dospělec bych si pochopitelně připadala nevhodně, ale s malým dítětem? No to k tomu přímo vybízí! :-D Vážně, ač jsem létomil, tak už se nemůžu dočkat až začnou pořádné podzimní deště a my s prckem budeme brouzdat kalužemi, tahat holinky z bahna a neřešit, že se nám promáčí nohy a zašpiní boty :-).

         

No nejsou krásné :-D        

Paní ve zdravé výživě, která si mě pamatuje

Vždy, když koukám na nějaký americký seriál odehrávající se na malém městě, tak se mi líbí, že hlavní postavy znají místní prodavače (kadeřníka, pekaře, servírku, barmana...), se kterým ve volné chvíli poklábosí o novinkách a o životě. To se mi nikdy nemůže stát, říkala jsem si. A ono ejhle, v naší zdravé výživě, kde jsem pečená vařená (neboť pro svůj roztržitý mozek tam chodím pro nákup často nadvakrát) už mě paní prodavačka zná a ví, jaké mám oblíbené produkty a hlásí mi, že bezlepkové vločky zrovna nemají, nebo že mé oblíbené tahini přesunuli o regál vedle. Je to moc milé a rozhodně je to mnohem lepší pocit, než se bezhlavě prodírat anonymním supermarketem :-).

Klub Lupínek

Bylo zamračené a deštivé odpoledne, holinky ještě pošťák nedonesl a já marně přemítala, co s mrňousem budeme podnikat, protože tři hodiny si prohlížet knížku s krtečkem opravdu nevydržím. Tak jsme s kamarádkami (a pochopitelně jejich dětmi) vyrazily vyzkoušet novou kavárno-herničku na Hůrce a byla jsem velmi příjemně překvapena. Když nějaká kavárna slibuje dětský koutek, je to sice milé, ale v reálu dost nepraktické, neboť vysvětlete dětem, že se mají zdržovat jen a pouze v dětském koutku, když ta autíčka jezdí po podlaze mezi stoly ostatních návštěvníku mnohem lépe. Ale v Klubu Lupínek je obrovská herna a kavárna je v podstatě součástí. Výhodou velkého prostoru je to, že děti můžou běhat sem a tam a nemusí sedět na jednom malém koberečku, navíc návštěvníci jsou de facto jen rodiče a jejich děti, tudíž nikoho nepohoršuje křik či rozdrobená sušenka. Takže až zas bude ošklivě a holinky nás omrzí, vyrážíme tady.

         

Zdroj: klublupinek.cz         

Co zvedlo vám poslední dny náladu? :-)

Colours of Ostrava 2016

Již počtvrté jsem se vydala na hudební festival do Ostravy. Spolu se sestrou a kamarádkou jsme sbalily stan, spacáky, nějaké to nezbytné oblečení a vyrazily směr Dolní Vítkovice, kde se tato akce každoročně koná. Loňský ročník jsem musela vynechat, takže o to víc jsem se těšila na ten letošní. A stálo to za to? No jasně, že jooo :-D.

Abych pravdu řekla, na žádném jiném fesťáku jsem nikdy nebyla, protože už od první návštěvy mě uchvátil tento a já mu zůstala věrná. Co se mi na něm vlastně tak líbí? Především čtyři dny naprosté pohody plné poslouchání hudby a interpretů mně známých i neznámých, skvělá atmosféra, spaní pod stanem, snídání v trávě, prostě příjemně strávený čas. Jasně, má to i své relativně stinné stránky jako třeba toi-toiky (i když zkušený coloursák jako já už má své oblíbené místečka se splachovacím záchodem :-D), odfláknutou hygienu, nevyspání, závislost na počasí a tak... Ale co, 4 dny bez mytí ještě nikdy nikoho nezabily :-D.

O téhle snídani v trávě mluvím :-)

Koblížky na snídani jsem měla naposledy snad jako malá holka!

Taky se mi líbí, že ač je to festival se značnou návštěvností, tak je skvěle zorganizovaný, po areálu se neválejí hromady odpadků (k tomu přispívá i velmi dobře vymyšlený systém vratných kelímků) a nikde člověk nenaráží na davy opilých či zdrogovaných lidí. Oceňuji i výběr všech možných jídel od klasických langošů a burgerů až po zdravá veganská jídla, takže ať už se stravujete jakýmkoli způsobem, nehrozí, že budete hlady.

Moje Ugo láska :-)

Okurková sezóna :-D

I na to pivo došlo :-) 

Letos nám trochu nevyšlo počasí. Všechny ročníky jsem zatím zažila za vrcholných veder, kdy do sebe člověk lil litry vody (či piva) a ve stanu bylo k upečení. Tentokrát jsem poprvé byla nucena vytáhnout pláštěnku. Naštěstí propršela víceméně pouze sobota, jinak bylo příjemně pod mrakem. Já optimistka si ovšem sbalila hlavně letní hadříky a kalhoty si vzala jen jedny. Ani nechtějte vědět, jak při odjezdu vypadaly :-D. Navíc mé boty, které jsem si vzala za účelem jejich nepromokavosti, nějak selhaly a hned při prvních kapkách deště se na na nich objevily díry. Asi zteřely či co, ale aspoň krásně čvachtaly :-D.

Mizerné počasí, ale nálada skvělá

Nepromokavé vložky do bot :-D

Sbohem, křusky!

Ale vraťme se k hudbě, která je pochopitelně hlavním účelem návštěvy festivalu. Co mě letos zaujalo a na jaký koncert si odnáším nevšední vzpomínky? Rozhodně to byla norská zpěvačka Aurora, která mi svým křehkým hlasem doslova učarovala, Treacherous Orchestra se svými skotskými melodiemi, londýnští Skinny Lister, jejichž koncert měl neuvěřitelný náboj, irští Kodaline, písničkář Passenger, The Vaccines, Villagers, Of Monsters and Men, Caro Emerald a řada dalších...

Fešák Passenger :-)

Další skvělý umělec, na kterého jsem se hoodně těšila, byl Robert Fulghum a rozhodně nezklamal. Byla jsem jak na Listování (scénické čtení jeho knihy Drž mě pevně, miluj mě zlehka), tak i na debatě s ním a řeknu vám, ten člověk má naprosto sympatické názory a nevšedně krásný pohled na život. Což je ostatně poznat i v jeho knihách.

Debata s R. Fulghumem

Tenhle ročník jsem si opravdu užila, a to i přes ne úplně vstřícné počasí. Odvezla jsem si spoustu krásných vzpomínek a zážitků, pár suvenýrů (třeba v podobě batůžku a náušnic od LoveMusic – jejich stánek jsem pak musela obcházet velkým obloukem, abych ho nevykoupila :-D) a pomalu přemýšlím, jak to udělat, abych mohla jet i příští rok :-).

Nový batůžek

My tři festivalové nadšenkyně :-)

A zase za rok :-)

Byli jste na Colours of Ostrava? Líbil se vám letošní ročník? Nebo jezdíte na jiný fesťák?

Rok v Provenci: Lenivá kniha, která se nedá číst s prázdným žaludkem

Autor: Peter Mayle

Originální název: A Year in Provence

Nakaldatelství: Argo

Rok vydání: 2013

„Všude kolem všichni jedli. Trhovci zdarma nabízeli k ochutnání kousky pizzy, růžové odkrojky šunky, kousky salámu s bylinami, kořeněného zelenými zrny pepře, malé kostičky oříškového nugátu. Dietářova vidina pekla.“

Představte si, že sedíte před venkovským domem, zasněně hledíte do záplavy levandulového porostu, v ruce držíte orosenou sklenku toho nejlepšího vína z vaší vlastní vinice a necháte se unášet pocitem naprosté zahálky... Jestli vám to připomíná scénu z filmu Dobrý ročník, jste na správné stopě :-). Neboť za stejnojmennou knižní předlohou stojí tentýž autor jako v případě tohoto prvního dílu volné trilogie. Peter Mayle je původem Angličan, ale už nějaký ten pátek žije ve francouzské Provence a své zážitky s místními usedlíky sepsal do nesmírně zábavné knížečky.

Název koresponduje s obsahem knihy. Autor skutečně mapuje průběh typického roku v této jihofrancouzské oblasti, kapitoly odpovídají jednotlivým měsícům roku. Každé období je pro provensálské starousedlíky něčím významný, ať už se jedná o vinobraní, sběr lanýžů, turistický útok v letních měsících či období zimních mrazů. A nedejbože kdybyste odmítli respektovat jejich zvyky a tradice. Obyvatelé malé vesnice na jihu Francie jsou totiž svérázní, sví, ale zároveň neskutečně sympatičtí lidé.

Předem upozorňuji, že číst tuhle knihu s prázdným žaludkem se nevyplácí. Věřte mi, já to zkoušela a slintala jsem u toho jako bernardýn :-D. Autor s láskou k vlastnímu žaludku a s neuvěřitelnou rozkoší popisuje hostiny, obědy a pozdní večeře sestávající se z mnoha chodů a nejrozličnějších francouzských laskomin. Křehkým salátem, sýry a rozpečeným chlebem máčeným v olivovém oleji počínaje a lanýži a vybraným vínem konče. Z knihy získáte neodbytný pocit, že pobyt na francouzském venkově je vlastně jen série vynikajících jídel a marně se snažíte pochopit, jak je možné, že tito lidé neváží aspoň dvě tuny.

Ostatně celý život spisovatele působí velice poklidně, vláčně a téměř až lhostejně. Každodenní pohodu čas od času přeruší jen vskutku osobití sousedé (případně jiní obyvatelé vísky) či starosti s přestavbou domu, neboť místní řemeslníci jsou sice odborníci na slovo vzatí, ovšem spolupráce s nimi vyžaduje pořádnou nálož trpělivosti.

Kniha se čte nesmírně dobře, jednotlivé příběhy jsou veselé, mají pointu i vtip a není třeba se čtením pospíchat. Čtení si doporučuji užít do posledního písmenka. Vše je popsáno s humorným nadhledem a nesmírnou láskou k jídlu, tradici a vlastně všemu podivně francouzskému. Takže si otevřete skleničku vína a knihu si vychutnejte stejně, jako si Peter Mayle vychutnává pobyt na jihofrancouzském venkově.

Četli jste některou z knih Petera Mayleho? Také ve vás vyvolávají nutkání se okamžitě přestěhovat do Provence? :-)

Pozitivní týden #19

Co bylo skvělého na posledních několika dnech/týdnech?

Narozeniny

Zase o rok starší. Což je na jednu stranu mírně depresivní, ale na druhou stranu o rok více zážitků, radosti, zkušeností, moudrosti... Nejsem zastánce nějakých šílených oslav a darů, takže pro mě je nejlepší narozeninový den takový, který je jen podle mě. Nic nemusím, pro jednou neuklízím, nevařím, čtu si, jím dobroty a přemítám, co mi ten rok přinesl, čeho jsem dosáhla, co se mi povedlo, co se nezdařilo, a plánuju o co se pokusím příští rok. Prostě takové malé silvestrovské bilancování v půlce roku :-D.

Colours of Ostrava

Tak jsem se těšila a tak rychle to uteklo. Počasí sice nebylo úplně podle mých představ, ale i tak to byl skvělý ročník a já jsem ráda, že jsem tam byla. Podrobnější článek chystám.

Nové recepty

Poslední dobou jsem měla pocit, že mé kuchařské (ne)umění ustrnulo na jednom bodu. Sice jíme relativně zdravě, ale pořád dokola to samé. Jednoho dne jsem tedy sedla k internetu, projela všechny možné stránky a blogy a objevila pár skvělých receptů, které se mi osvědčily a které jsou opravdu výborné. Plus několik, které se moc nepovedly a můj reperotár oblíbených receptů tedy nerozšíří. Za prvé jsou to Veganské cizrnové sušenky, které jsou bez rafinovaného cukru a mouky a chutnají jak prtěti, tak i mně, potom Polentové hranolky, které jsou skvělou přílohou třeba k letním salátům a Bezlepkové škubánky s mákem díky kterým jsem se na chvíli vrátila do dětství, kdy tohle bylo mé zamilované jídlo (ovšem přejedla jsem se jich tak, že teď je jíme jen na slano :-D). Vyzkoušejte, uvidíte :-).

Autoškola

Pořídili jsme si auto. To je vlastně taky dobrá zpráva, jen se mě neptejte na žádné podrobnosti, vím jen, že má čtyři kola a je modré :-D. A vzhledem k tomu, že bez řidičáku je mi auto k ničemu, tak jsem se pod mírným nátlakem přihlásila do autoškoly. Nevím sice, jestli je to v šestém měsíci těhotenství úplně ten nejchytřejší nápad, ale lepší doba asi jen tak nebude. Tak mi držte palce, ať to bez nehod zvládnu :-). Edit: Na trenažéru jsem zatím bourala jen dvakrát :-D.

Už vím pohlaví

Vím, že je to úplně jedno a že na tom zas tak nezáleží, ale stejně z toho mám radost (tolik k mým úvahám, že si to nenechám prozradit, když se mě doktroka zeptala, zdali to chci vědět, tak ze mě vypadlo ano, ani jsem se nestačila zamyslet :-)). Vám to ovšem neprozradím, neboť dokud není na světě, tak nic není jisté. Ale směle můžeme začít vybírat jméno, což už tak veselé není, protože se zjevně nikdy nedohodneme :-D.

Jak jste si nedávné letní týdny užili vy? 

Škola Malého stromu: Pocta soužití s přírodou a čerokíjským indiánům

Autor: Forrest Carter

Originální název: The Education of Little Tree

Nakladatelství: Kalich

Rok vydání: 2012

„Samozřejmě, řekla, pochopení a láska jsou jedno a totéž, jenže lidi na to často jdou z falešného konce, snaží se předstírat, že milují věci, i když je nepochopili. To prostě nejde.“

Tuto knihu dostal přítel od mých rodičů k Vánocům, a řeknu vám, že ti nedávají ledajaké knihy. Volí většinou něco, co člověka donutí se zamyslet (já se se svým dárkem v podobě knihy Kámen Mudrců od Ankera Larsena vypořádávám ještě teď :-)). A nejinak tomu bylo tentokrát. Už jen pro ten pocit souznění s přírodou, vesmírem a svou duší byste si Školu Malého stromu měli přečíst.

Zdroj: kosmas.cz

Malý strom je pětiletý indiánský chlapec. Poté, co osiřel, se ho ujímají babička (čistokrevná indiánka) s dědečkem (míšenec se skotskými předky) a zároveň se pochopitelně podílí na jeho výchově. Žijí ve srubu v horách, v těsném kontaktu s přírodou. Vnímat přírodní zákonitosti učí i svého malého svěřence, který všechno nasává všemi smysly s dětskou odzbrojující otevřeností. A nejde jen o poznání přírodních krás, ale i o život v harmonii se svou duševní a tělesnou myslí.

Kniha vzdává hold nejen v té době stále více vykořisťovaným a rasisticky utlačovaným čerokíjským indiánům, ale hlavně matce přírodě, zemi a člověku v jeho nejryzejší podobě. Protože když smyjeme veškerý nános soudobého pokrytectví, sobectví a materialismu, najdeme čistou duši, která dokáže žít ve spojení se vším živým. Indiáni netouží po majetku a po devastování přírody za cenu zisku. Naopak vezmou si z ní jen to, co nutně potřebují k přežití a více nechávají pro nezbytný koloběh života, a tak je krása a divokost krajiny zachována.

Autor skvěle popisuje přírodní úkazy, horské prostředí, lesy, a věřte, že při čtení budete mít neodolatelnou chuť se rozběhnou po horském hřebeni vstříc větru, zapadajícímu slunci a svobodě. Protože především svoboda, hrdost a touha zůstat sám sebou je to, co indiány drží při životě a brání jim pokleknout před utlačovateli. 

Kniha obsahuje řadu nádherných myšlenek a ač se na první pohled zdají být spíše naivní, není tomu tak. Skrývají neskonalou moudrost, lásku, pochopení, propojení s přírodou a životem. Lidská pouť světem totiž není jen o hrabivosti a úspěchu, ale spíše o pokoře a soužití se svým vnitřním já.

Kolo života není ovšem stabilní, vše se vyvíjí, zrod a smrt se netýkají jen zvířat nebo rostlin, ale pochopitelně i člověka. Jeho se vlastně dotýká nejvíce, neboť takové zvíře na rozdíl od lidí chápe smrt jako něco nevyhnutelného a naprosto přirozeného. Stejně tak to vnímají i Čerokíjové, jejichž duchovní mysl není uzavřena, a věci které chápou a znají mezi nebem a zemím, musí na omezeného a racionálního člověka působit až téměř zázračně.

Prarodiče Malého stromu nejsou žádní univerzitně a společensky vzdělaní lidé, což se ostatně podařilo vetknout i do jazyka, kterým mluví (rozhodně se nejedná o spisovnou češtinu), ale znalosti, které předávají svému vnukovi jsou naprosto jiného rázu. Znalost hor, poznání kouzla divočiny a hlavně pochopení sama sebe.

Řada lidí tuto knihu odsuzuje hlavně pro minulost a činy autora, které se tak nějak neslučují s tím, co dokázal napsat (zvídavý čtenář nechť si najde na Wikipedii). Já si to přečetla až po dočtení knihy, tudíž to můj pohled neovlivnilo, a popravdě totéž doporučuji i ostatním. Ale i přesto je to nádherný a lidský příběh, který by si měli přečíst všichni, bez výjimky.  Myslím, že vás dokáže obohatit a třeba i někomu otevřít oči tak, že se začne se na svět dívat trochu z jiné perspektivy. 

Četli jste tuto knihu? Oslovila vás?