Čtenářská adventní hádanka! – 2. část

Pravý advent pro mě začíná v momentě, kdy jsou upečené perníčky a celý byt nádherně a vánočně voní. Letos jsem neotálela a hned začátkem prosince jsem se do toho pustila. A protože jsem lenoch líná a nechtělo se mi pořád dokola vykrajovat srdíčka, komety a hříbečky (vysvětlete mi někdo, co je na hřibech vánočního?!), tak jsem si řekla, že si letos vyrobím chaloupku. Měla jsem ideu, že udělám pár placek, pak to slepím a je to… Nooo...

Poté, co jsem půl hodiny šermovala pravítkem nad rozváleným těstem snažíc se to vymyslet aspoň tak, aby mi to rozměrově sedělo (nebudu se přece otravovat s nějakou šablonou), jsem si říkala, že bych i ty hřiby měla rychleji :-D

 A to nemluvím o slepování! Nechtělo to držet dohromady a nechtělo, navíc i přes mé geometrické snažení rozměry tak úplně neseděly, tak je chaloupka malinko šišatá (malinko víc :-D). A navíc omatlaná kol dokola polevou, neboť zdobení mi prostě nešlo, tak je holt zasněžená, no :-D Inu, příští rok to bude lepší aneb cvičení dělá mistra! :-)

Ovšem ani ve svém perníkovém rauši jsem nezapomněla na adventní hádanku a máte před sebou druhé pokračování :-).

Tak co, kdo tentokrát uhodne všech pět úryvků? :-)

1. úryvek

To byla nejsmutnější věc, kterou jsem s nimi kdy zažil, pomyslel si stařec. Chlapec byl tenkrát taky smutný. Poprosili jsme ji za odpuštění a hned jsme ji vyvrhli a zpracovali.

 „Kéž by teď chlapec byl se mnou!" řekl nahlas, usadil se a opřel se o skruž paloubky na přídi a cítil skrze šňůru sílu obrovské ryby, napřenou k neznámému cíli, pro který se ryba rozhodla. 

2. úryvek

A byla tu taky starostova žena a četba v knihovně jejího manžela. Bylo v ní teď chladno a s každou návštěvou chladněji, ale Liesel toho nemohla nechat. Vybrala si hraničku knih a z každé si kousíček přečetla, až jednoho odpoledne padla na jednu, kterou nedokázala odložit. Jmenovala se Hvízdal.

3. úryvek

S rukou mezi mými stehny zatáhne za modrý provázek - co to?! – a s citem mi vyjímá tampon, který odhazuje do nedaleké mísy. Svatá matko boží! A hned na to si mě bere… konečně tělo na tělo. Zpočátku jsou jeho pohyby klidné, pozvolné… zvyká si ve mně. Zadýchaně se držím toho umyvadla a zapírám se proti němu. Cítím ho uvnitř – tu sladkou agonii. V rukách svírá mé boky a postupně nasazuje své živelné tempo – dovnitř a ven. Jednu ruku přesouvá dopředu a začíná mě třít prsty… Kristepane! Vím, že už se blížím…

4. úryvek

„Rád by věděl,“ pokračovala Jordan „jestli k vám pozvete někdy odpoledne Daisy a dovolíte mu, aby přišel také.“

Skromnost tohoto požadavku mnou otřásla. Čekal pět let a koupil palác, v němž světlo hvězd rozdílel náhodným můrám – jen aby mohl jednou odpoledne přijít na zahradu k nějakému cizímu člověku.

5. úryvek

Tvůj bratr Rhaegar byl posledním drakem, řekl jí ser Jorah. Dany smutně hleděla na vejce. Co očekávala? Před tisícem tisíců let byla živá, ale teď to byly jen pěkné kameny. Nemohli z nich být draci. Drak byl vzduchem a ohněm. Živoucím masem, ne mrtvým kamenem.