Jozova Hanule: Něžná láska v drsném prostředí

Autorka: Květa Legátová

Nakladatelství: Paseka

Rok vydání: 2002

„Můžu ti říct, co mi napadlo?“ zeptal se Joza s rozpaky.

„Můžeš.“

„Napadlo mi, že když jsem s tebou kdekoli, je kolem krásně.“

Film Želary je jedním z mých nejoblíbenějších českých filmů. Nádherný a silný příběh o lásce emancipované městské lékařky a barbarského horala mě uchvátil. Tentokrát jsem se rozhodla zjistit, zdali knižní předloha Květy Legátové Jozova Hanule je stejně překrásná jako film. A můžu říct, že rozhodně je.

Zdroj: kosmas.cz

Děj se odehrává za německé okupace. Mladá lékařka Eliška, zamilovaná do svého nadřízeného Richarda, je součástí odbojové skupiny, které najednou hrozí prozrazení. A Eliška musí zmizet ze světa. Pod jménem Hana Nováková odjíždí se svým pacientem Jozou do zastrčené horské vesnice Želary, kde se stane jeho ženou. Postupně se seznamuje s želarskými obyvateli i zvyklostmi a než se naděje, místní kraj i její na slovo skoupý manžel Joza se jí dostanou hluboko pod kůži.

Ústředním tématem je vztah Jozy a Hanule a jejich postupné sbližování. Hanule je moderní žena, která je zpočátku plná předsudků, nakonec však najde v hřmotném Jozovi nebývalé zalíbení. Rezervovanost a chlad se proměňuje v zázračný a křehký cit, který svou něžností téměř dojímá. Sledujeme ji, jak se potýká s nástrahami běžného života v pro ni naprosto neznámém prostředí a také to, jak se postupně zbavuje nánosu městských stereotypů. Nakonec se nechá zcela pohltit místní atmosférou a zamiluje se nejen do svého barbarského manžela, ale i do drsného, rázovitého kraje, do kterého byla násilně zasazena. Joza naproti tomu zůstává jistotou. Prostý muž, který ohromuje a udivuje svou neochvějnou tvrdostí na povrchu a bezbrannou citlivostí v nitru, vzbuzuje opravdové sympatie.

Hanule se postupně sbližuje i s ostatními obyvateli Želar, se svéráznou kořenářkou Luckou, která nejde pro nadávku daleko, s praktickou vdovou Žeňou, veselou Juliškou a dalšími. Život v Želarech je nelehký a plný chudoby, násilí a odříkání, autorka nám bez příkras přibližuje život a osudy obyčejných lidí ve vesničce za tehdejšího režimu.

Vyprávění je v ich-formě, vše sledujeme očima Hanule. Květa Legátova si nelibuje v košatých souvětích ani sáhodlouhých popisech, její psaní se vyznačuje spíše krátkými skoro až úsečnými větami, které ale i přes svoji zdánlivou očesanost dokáží vystihnout vše podsatné. Neznám asi jinou knihu, kde by se tolik citu a nevyřčeného skrývalo spíše mezi řádky a v náznacích než v oslnivých slovech. Použité nářečí je zase nezbytným doplňkem k vytvoření té pravé drsné venkovské atmosféry.

Novela rozhodně nezklamala má filmem nastavená očekávání. Dostala jsem přesně ten typ příběhu, který jsem chtěla - melancholicky krásný, silný a lidsky dojemný. Určitě doporučuji si Jozovu Hanuli přečíst. A komu by to nestačilo, tak autorka napsala cyklus povídek o osudech ostatních postav s názvem Želary (tato kniha bývá často neprávem uváděna jako předloha zmíněného filmu).

Četli jste Jozovu Hanuli? Jak se vám líbí film Želary?