Džehenem: Přistěhovalcům je těžko nejen na duši

Autor: Dušan Čater

Originální název: Džehenem

Nakladatelství: Větrné mlýny

Rok vydání: 2016

„Do hajzlu, copak jsme všichni z naší rodiny úplně ve sračkách, přemýšlel Sejo. V těhle sračkách... V pekle!... Peklo je globální záležitost. Pozemská... Tuzemská! Ech!...“

Džehenem je údajně turecké slovo pro peklo a řekla bych, že docela tuto útlou sbírku šesti povídek vystihuje. Přiznám se, že po pár stránkách jsem byla mírně rozpačitá. Říkala jsem si, že slovinská kultura je pro mě asi příliš vzdálená nebo že autor nebude tak dobrý spisovatel, jak tvrdí obálka knihy. Ve čtení jsem nicméně vytrvala a nakonec jsem byla odměněna nad očekávání zajímavým zážitkem.

Zdroj: neoluxor.cz

Téma povídek je přistěhovalectví a život imigrantů, což je v dnešní době poměrně aktuální a palčivá otázka. Jaké pocity zažívají lidé, kteří žijí v zemi, do které původem nepatří a kteří se tam přistěhovali za prací, láskou či za dobrodružstvím? Na jaké těžkosti narážejí? Jak s nimi domorodci jednají? To jsou možná otázky, které napadají nejednoho čtenáře a kniha se na ně snaží svým způsobem odpovědět.

Být cizincem v zemi, kde žijete, není lehké. Postavy Čaterových povídek nám to dávají najevo více než jasně. Snaha zapadnout, vmísit se do společnosti starousedlíků, přestat být terčem špatně skrývaného pokrytectví a urážek často vede k tomu, že lidé v sobě dusí pocit ponížení a vztek, které řadu let probublávají pod povrchem a hrozí jednoho dne vybuchnout. Když pohár o tu pověstnou poslední kapkou přeteče, tragédie je na světě. Ano, správně tušíte, že povídky nejsou zrovna dvakrát veselé a pozitivní. To je zkrátka život. Život těch, kteří to opravdu nemají snadné a kteří často popírají sami sebe, aby dosáhli přijetí a vlídnosti. Každá autorova postava prochází svým soukromým peklem a úděl, který nesou na svých bedrech opravdu nikomu z nich nezávidím.

Dějištěm osudů je Slovinsko a převážně hlavní město Lublaň. Ačkoli každá povídka vypráví zcela jiný příběh, hořkost, zoufalství a touhu uniknout svému osudu mají společnou. Když pominu první dvě povídky, které jsou dle mého z celého díla nejslabší, musím uznat, že jsou dobře napsané s umně vystavěným dějem. Udrží čtenáře pozorného a dychtivého dalšího vývoje. Konec je často nečekaný a nechybí mu ani překvapivá pointa. Autor umí předestřít minulost hlavní postavy a cestu, která ji dohnala tam, kde je. S lehkostí popisuje nelehké osudy, aniž by to svádělo k moralizování a vynášení jakýchkoli soudů. Naopak vyvolává emoce jako je soucit a pochopení. 

Velmi se mi líbilo, že povídky jsou svým způsobem provázané. Ačkoli každá funguje jako zcela samostatná jednotka, tak v každé následující povídce se objeví stopa příběhu předešlého. Osoba, situace či jen zmínka o událostech. To se autorovi opravdu povedlo.

Kultura zemí na východ od naší české kotliny je nám dobře známá a zároveň tolik odlišná. Autor syrově vykresluje jednoduchou a často až násilnou povahu obyvatelů vesnic, připíjení si jedním panákem za druhým (nic co by Moraváci se svojí slivovicí neznali :-)) a také určitou vypočítavost a podlézavost lidí z měst. Samozřejmě se setkáme také s řádnou dávkou pokrytectví a předpojatostí vůči přivandrovalcům.

Závěrem se chci knize omluvit, že jsem byla za začátku skeptická, protože myslím, že pozornost si právem zaslouží. Pokud jste se slovinskou literaturou doposud nepřišli do styku, dejte jí šanci, třeba vás hodně překvapí :-).

Za příjemné chvíle strávené s touto knihou děkuji nakladatelství Větrné mlýny, které mi knihu k recenzi poskytlo.

Jak se stavíte vy k tématu imigrace v literatuře?