Tři na cestě: Po Evropě a do srdce svých blízkých

Autor: David Nicholls

Originální název: Us

Nakladatelství: Argo

Rok vydání: 2015

„Proč nemůže pro změnu vyfotit něčí obličej?“

„Protože je sedmnáctiletý kluk, Douglasi. Ti dělají tohle.“

„Já to nedělal. Fotil jsem přírodu. Ptáky a veverky a zbytky opevnění z doby železné.“

„Právě proto je z tebe biochemik a z něj fotograf.“

Jednoho dne jsem dostala chuť na nějakou oddychovou, lehkou četbu. Něco, co se dá číst venku a přivede vás to na tu správnou letní atmosféru, zvedne vám to náladu o sto procent a po dočtení budete mít pocit, že život je báječný a zábavný. Zkrátka něco jako byla kniha Jeden den od Davida Nichollse, říkala jsem si cestou do knihovny. Takže jsem přeskočila oddíl fantasy i kriminálky, obešla dětskou a naučnou literaturu a marně hledala něco, co by mě zaujalo v sekci románů pro ženy. Už jsem udělala otočku k odchodu, když se přede mnou zhmotnila právě kniha Tři na cestě, shodou okolností od stejného autora. Rozečetla jsem ji rovnou cestou domů, pohodlně usazená na lavičce pod rozkvetlým stromem a s výhledem do přírody. Zkrátka osudová dokonalost :-).

Douglas Petersen a jeho manželka Connie mají manželskou krizi. Jsou svoji už pětadvacet let, mají téměř dospělého syna Albieho, a přece jednoho dne Connie Douglasovi oznámí, že ho chce opustit. Krach svého manželství si Douglas odmítá připustit, tak se společně vydají na velkou cestu po Evropě, která je má stmelit a dokázat Connie, že odchod by byla veliká chyba. Asi je vám jasné, že ideály je jedna věc a realita jiná a že plánované utužování rodiny se nakonec vydá úplně jiným směrem, než si všichni zúčastnění představovali.

 „Mám starost, aby nechtěl hrát po ulicích,“ vysvětlil jsem jí.

„Tak ať hraje! Jsou horší věci, co sedmnáctiletí kluci dělají.“

„Mám starost, aby nedělal i ty.“

Tak tohle byla kniha zcela dle mého gusta. Příběh sám o sobě není bůhvíjak originální, rodiče vezmou pubertálního synka na poznávací jízdu po Evropě a cesta pěkně zamíchá osudy a na závěr happy end. Anebo taky ne, nechte se překvapit :-). Ale autorův humor, styl a skvělé vyobrazení vztahů mezi dotyčnými, jsou hlavní důvody, proč byste si knihu měli přečíst.

Hezky popořadě. David Nicholls umí psát neskutečně vtipně. Suchý, jízlivý humor, protkaný sem tam sarkasmem, zajistí to, že se vám koutky úst budou samovolně zvedat a občas se vám bude i pěkně natřásat bránice. Vtipy nepůsobí vynucené a šroubovaně, ale naopak s lehkostí plynou hlavním hrdinům z úst a myšlenkové pochody Douglase stojí za všechny vynaložené peníze (nebo cestu do knihovny).

„Ještě něco? Potrpí si na trička s absurdně hlubokým výstřihem, takže permanentně vystavuje na odiv hrudní kost, a má ve zvyku vytahovat ruce z rukávů a strkat si je do podpaží. Odmítá nosit kabát, což je hodně zcestná výstřednost, jako by kabáty byly moc „masňácké“ a nudné, kdežto podchlazení bylo „in“. Proti čemu se tím bouří? Proti teplu? Proti pohodlí?“

Vyprávění sledujeme očima Douglase, je tedy vedeno v ich-formě, a aby to nebylo příliš přímočaré, autor vesele přeskakuje z přítomnosti do minulosti a mezi navštívenými památkami se tak seznámíte s historií vztahu Connie a Douglase. Od jejich prvního setkání, přes všechny vzlety, škobrtnutí a pády, události veselé i tragické, až po současný stav. Tím chytře vysvětluje, proč se postavy ocitly v situaci, v jaké se nacházejí, a proč mezi nimi vládne takové dusno. Douglas je povoláním biochemik, David Nicholls ho vyobrazil dle klasického stereotypu vědátora, tedy konzervativního, praktického a spolehlivého patrona, kterého každé vybočení z pečlivě naplánovaného itineráře vyvádí z míry. Ale i tak je to sympaťák každým coulem, který tak trochu připomíná Woodyho Allena, kterému ovšem notně obrousili hrany. Connie je naproti tomu bohémka a nezávislá duše a v jejích šlépějích jde i klackovitý Albie. Zkrátka rodinka k pohledání :-).

„V noci jsem se vydatně zpotil a v povlečení by se teď dala pěstovat řeřicha.“

Už  jejich cesta sama o sobě je dost zajímavá, trošku se přiučíte něco z historie výtvarného umění a proběhnete se s hrdiny po několika evropských metropolích. Perfektně se autorovi podařilo vypořádat se i se vztahy. Základ samozřejmě tvoří manželská krize Connie a Douglase, ale neméně důležitým je porouchaný vztah otce a syna. S trochou nadsázky a přece vnímavě a s citem se vše komplikuje a rozmotává přesně tak, jak to v životě bývá. A že něco působí trochu moc náhodně a prvoplánově? Ale no tak, vždyť je to román a bez trochy spisovatelského optimismu by to nebylo ono :-).

Tahle kniha je nesmírně zábavná, čtivá, komická i smutná, a věřte, že vám vykouzlí úsměv na tvaři a projasní den. A pokud bych ji měla srovnat s knihou Jeden den, tak ta se mi líbila víc, přece jen byla trochu originálnější a hrdinové mi byli povahově bližší (stejnojmenný film byl taky docela dobrý, ale kniha je kniha :-)). Ale obě hodnotím velmi vysoko. Takže neváhejte a na první prosluněné lavičkové čtení si náplanujte právě Davida Nichollse.

PS: První dojmy ovšem vypadaly nějak takto :-D:

„Tak jaká je ta kniha?“

„Uvádí mě do deprese.“

„A neříkala jsi, že ji čteš na vylepšení nálady?“

„Jo, jenže oni tady pořád cestují a užívají si a já sedím akorát doma a to mě deprimuje.“

„Ahá, hm , víš... co jsi jako čekala, když se to jmenuje Tři na cestě?!“

Četli jste něco od Davida Nichollse?