Jak knihomol dělá autoškolu

Jako správný knihomol tak nějak předpokládám, že v knihách najdu veškeré informace a návody, jak se něco naučit. Se stejným názorem jsem přistupovala i k umění řídit. V životě jsem sice za volantem neseděla, ale přelouskala jsem učebnici, našprtala pravidla, přečetla, jak jdou po sobě pedály, a s jistotou, že točit volantem snad zvládnu a jízdy budou hračka, vyrazila na první hodinu.

Hahaha, větší naivka jsem být nemohla. Začínalo se na trenažéru a už tam se ukázalo, že zase taková sranda to nebude. Krize nastala už při nácviku rozjezdu a zastavení, rozbitou o zeď mě instruktor vysvobozoval asi milionkrát než nad tím mávl rukou, že přejdeme k zatáčkám. Hm, opilý řidič rozhodně častěji trefí na silnici než já coby začátečník :-D. No a při asi třetí lekci to trenažér se mnou vzdal úplně a já ke svému překvapení a hrůze instruktora zalomila klíč v zapalování :-D.

Moc tomu nepřispělo ani to, že jsem se rozhodla začít asi v sedmém měsíci těhotenství. Takže první přednáška z teorie vypadala asi takto:

„Nejhorší jsou ženský, který začnou autoškolu v sedmým měsíci těhotenství...“

Při následném pohledu na moje břicho, které jsem se nenápadně snažila i se zbytkem těla schovat pod lavici: „Všechny z toho stresu vždycky porodí dřív než ji dokončí, no ale aspoň vám pak u zkoušky můžeme říkat maminko...“

Ale i přes tyto katastrofy mě jednoho dne pustili do reálného auta. Šlo to vcelku dobře, asi do té doby než mi instruktor řekl:

„Víte, měla byste jet alespoň trochu rychleji než je rychlost chůze, jinak moc nemá smysl sedat do auta.“ 

Ok, tak jsem přidala. A zjistila, že ač disponuji ženským mozkem, nejsem schopná naráz ovládat auto, sledovat provoz a značky, vybavit si, co znamenají a ještě vědět, kam jedu :-D.

A velmi stresující byly pro mě i křižovatky (ovšem myslím, že pro instruktora ještě víc), ráda bych se vymlouvala, že to je tím, že jsem se učila řídit v Praze, většinou za největšího provozu, ale nevím, jestli to vážně nebude spíš má neschopnost :-). Když vám to v pondělní ranní špičce na vysoce frekventované křižovatce několikrát chcípne při rozjezdu do kopce a stojíte tak dvě zelené, věřte, že to na klidu a rozvážnosti nepřidá :-D.

„Zastavte si tak, ať do té křižovatky dobře vidíte.“

„Ok.“

„STÁT!.“

„Vždyť stojím. A vidím perfektně...“

„Ale jste v půlce křižovatky!!“

Po několika jízdách jsem měla pocit, že mi zjevně chybí jedna mozková hemisféra, neboť odbočit vlevo byl prostě problém. Teda mně přišlo, že to tak hrozné není, ale můj instruktor na to měl jiný názor:

„Noo, sice jsme tentokrát nevjeli do protisměru jako obvykle, ale pro změnu jsme to vzali přes pole, nějak nevím, jestli lze mluvit o pokroku...“

A co teprve když došlo na parkování a couvání. Děs v mých očích a permanentně hrozící srážka s okolostojícími auty měly za následek pár nových šedivých vlasů na hlavě mého učitele:

„Kam to couváte?“

„Nevím?“

„No tak, kam vám jede zadek auta?“

„Nevím?“

„Tak proč točíte volantem??“

Ale zdárně a bez nehod jsem se dopracovala k poslední jízdě (sice vlivem porodu až skoro rok od přihlášení) a následovaly zkoušky. Nějak nevím, jestli je třeba se ještě víc ztrapňovat tím, že jsem měla krapet problém trefit na Magistrát, kde se koná zkouška z teorie, a tak jsem se pověsila na paty dvěma mladíkům, co vypadali, že jim je osmnáct a jdou taky na zkoušky. Šli, a tímto se jim omlouvám za pronásledování :-). S jízdami už to taková sranda nebyla, nicméně na druhý pokus se zadařilo a já si dva týdny nato slavnostně vyzvedla řidičák. Pár samostatných jízd už mám za sebou a všichni žijou, tak držte palce, ať mi to jde stále líp :-D.

Jaké jsou vaše zážitky z autoškoly? :-)