středa 24. ledna 2018

Poslední jednorožec: Lyrická fantasy klasika

Autor: Peter S. Beagle
Původní název: The Last Unicorn
Nakladatelství: Altar
Rok původního vydání: 1968
Rok českého vydání: 1997

„Zrušil jsem zasnoubení s princeznou, kterou jsem měl pojmout za ženu – a jestli myslíš, že tohle nebyl hrdinský čin, pak neznáš její matku.“

Poslední jednorožec je klasika. Kouzelný pohádkový příběh osamělé jednorožky je nejen pocta fantasy žánru, ale také vzdává hold lásce, věrnosti, vytrvalosti a životu jako takovému. Vypráví o lidské osamělosti i hledání sebe sama. O kráse, kterou pro oči nevidíme a prozření, že někdy je třeba ledacos obětovat, aby byla vykonána správná věc.



Ústřední hrdinkou je osamělá jednorožka, která si žije spokojeně ve svém lese do té doby, než začne pátrat, kam se poděli ostatní jednorožci. A vydává se na dalekou cestu. Postupně se k ní přidává nešikovný mág Šmendrik a Dršková Běta a společně tak putují do země krále Morana, kde by mohli získat odpovědi. A co by to bylo za pohádku, kdyby chyběl udatný princ, starodávná kletba a nepřítel v podobě Rudého býka?

Mně se do ruky dostalo první české vydání z roku 1997, ovšem nakladatelství Argo vydalo tuto knihu znovu v roce 2009 s nádherně ilustrovanou obálkou, která přímo vystihuje atmosféru knihy. Navíc je tam přidána novela Dvě srdce, která tvoří jakési pokračování. A dočetla jsem se, že kniha se těší takové oblibě, že Argo chystá na příští rok opětovné vydání, tak neváhejte.

V dnešní době už jsme zvyklí na jiné fantasy příběhy, chceme akci, svižný děj a romantiku naservírovanou na stříbrném podnose. Proto se začátek může zdát velmi pomalým a unylým. Ovšem ty, co překonají počáteční nevoli, čeká odměna v podobě poetického příběhu plného veršů, krásných přirovnání a snového okouzlení. Autor dokáže dát ději přesně tu pravou dávku vzletnosti a lyriky, aby byl příběh jaksepatří pohádkový. O to více je překvapivé, že dokáže čtenáře nejen básnicky unést, ale i řádně pobavit. Vyprávění je proloženo řadou nejapných vtípků, za které by se svou ironií a absurditou nemusel stydět ani slovutný Terry Pratchett, což je nesmírně osvěžující a dodává to příběhu jiskru.

„Já vůbec nebyl zmatený,“ ohradil se Kujón. „Ani na okamžik. Možná ti takový občas připadám, ale to jsou mimikry.“

Poměrně neobvyklé je i vědomí hlavních postav, že jsou součástí něčeho, co je přesahuje a a dle toho se chovají, v momentech nerozhodnosti tak následují klasické pohádkové schéma. Ostatně postavy jsou velmi povedené a různorodé. Jednorožka, která po proměně do lidské podoby bojuje s vědomím své vlastní hodnoty. Šmendrik, nesmrtelný, zoufalý mág, který se cítí prázdný a touží pouťové triky nahradit pravou magií, kterou ovšem nedokáže ovládnout. Běta, pragmatická a přece neracionálně lapena nadpřirozenou dokonalostí jednorožky, a pak také král Moran, šílený panovník, archetyp zlého krále, ve kterém ovšem rozpoznáte neuvěřitelný smutek.

 Mág se unaveně usmál. „Porozumíš. Teď jsi v příběhu spolu s námi a nezbývá ti, než s ním srovnat krok, ať se ti to líbí nebo ne. Chceš-li být znovu jednorožcem, musíš následovat pohádku do hradu krále Morana,i dál, kamkoli si zamane. Příběh nemůže skončit bez princezny.

Poslední jednorožec oslavuje hodnoty jako síla přátelství a také čistá, neposkvrnění láska. Láska pro ni samotnou, nezatížená nánosem lží a pokrytectví. Celou knihu provází melancholická až tklivá atmosféra a výborně sehraný konec ve vás zanechává spíše pocit ztráty než vítězství.

Velmi povedený je i překlad, který má na svědomí Michael Bronec. Věřím, že poradit si s řadou veršů a netradičních porovnání nebylo dvakrát lehké.

„Jsem zasnouben,“ vykrucoval se Šmendrik. „S borovicí vejmutovkou. Už od dětství. Sňatek dohodnutý rodiči, neměl jsem na vybranou. Beznadějné. Náš příběh se nikdy neodehraje.
Lípou zalomcoval výbuch vzteku, jako by se ocitla v poryvu bouře. „Kéž ji potká jmelí a kůrovec!“ zasyčela divoce. „Prokletá jehličnanka, zatracená konifera, nestoudná nahosemenačka, nikdy tě nedostane! Zhyneme spolu a všechny stromy budou uchovávat vzpomínku na naši tragédii!“

Jinak výborný je i animovaný film z roku 1982, který knihu věrně vystihuje :-).

Přes moji počáteční nechuť se do příběhu začíst jsem byla ve výsledku okouzlena, takže knihu můžu s klidným a lehce melancholicky naladěným srdcem doporučit. V seznamech nejlepší fantasy se neocitla náhodou.

Znáte? Líbí se?

středa 10. ledna 2018

Lvi z Al-Rassanu: Vynikající fantasy paralela k španělské historii

Autor: Guy Gavriel Kay
Původní název: Lions of Al-Rassan
Nakladatelství: Talpress
Rok původního vydání: 1995
Rok českého vydání: 2008

„Existovaly důvody, proč zůstat naživu. Žena stojící na vrcholku kopce východně od nich. Láska. Jen tak tak odrazil nízko vedený výpad, stejným pohybem sekl dopředu – obtížný manévr, jenž byl vzápětí elegantně vykryt. Nikdy předtím se neutkal se šermířem, jako byl tento. Nikdy neměl rovnocenného soupeře. Dalo by se to zvát tancem? Měli by se obejmout? Neobjímali se tímto snad?“

Tohle je rozhodně jedna z nejlepších knih, co jsem četla v loňském roce. Je to už dva roky, co jsem ji muži nadělila pod stromeček. Tehdy jsem dlouho vybírala, pročítala recenze, vkládala do košíku a vzápětí objednávku měnila... Chtěla jsem nějakou výtečnou a neotřelou fantasy, kterou přečte jedním dechem a bude ji milovat. Plán úplně nevyšel, neboť čtení po pár stránkách vzdal s tím, že hrdinové pro něj mají příliš komplikovaná jména a jemu se na to nechce soustředit :-D. Tak jsem po ní sáhla já. A rozhodně jsem ji nepřečetla na jeden nádech. Ne proto, že by kniha nebyla dostatečně zajímavá, ale z toho důvodu, že jsem si čtení neuvěřitelně užívala. Tohle je totiž přesně ta kniha, kdy se na samotné čtení těšíte víc než na konec příběhu.



Guy Gavriel Kay je kanadský autor, který by se dal zařadit jako představitel žánru historické fantasy. Jeho romány se vyznačují míchání fantasy s fikcí a dobrodružství neobyčejných hrdinů bývají zasazena do některého ze zásadních historických období. Asi neslavnější román Tigana je inspirován středověkou Itálií, Píseň z Arbonne Francií za dob slávy trubadúrů a Lvi z Al-Rassanu představují paralelu k politické situaci ve Španělsku v období 12. století.

V Al-Rassanu se potkávají tři různá náboženská vyznání. Džaddité, uctívající slunce (obdoba křesťanů), Ašarité, kteří otáčející svou mysl k bohu Ašarovi a ke hvězdám (muslimové) a Kindathové, kteří nalézají moudrost v symbolice dvou měsíců (židé). Soužití je nelehké, mír mezi nimi křehký. Svůj podíl na tom má i roztříštěnost a nejednota říše a snaha jednotlivých vládců uchvátit další kus země a získat větší moc a nehynoucí slávu. V těchto nelehkých dobách se spojí cesty Jehane bet Išak, moudré kindathské lékařky, Ammara íbn Khaírana, ašaritského vojáka a poety, a Džaddity Rodríga Belmonta, nejlepšího vojenského velitele v celé zemi. Osud je svede dohromady a společně se vydávají na cestu ve jménu lásky, víry, cti a loajality. Svět, který znají se nenávratně mění a oni se ocitají přímo v epicentru bouřlivých změn.

Autor dokáže vynikajícím způsobem vyprávět epický příběh s poetikou hodnou básníka. Ačkoli je děj napínavý a o zvraty a překvapení není nouze, síla románu tkví hlavně ve slovech, která jen naznačují, co stojí za nimi. Čtení vyžaduje plné soustředění, neboť mnohem více se ukrývá za významem vět a v pohledech, které si jednotlivé postavy vymění, než ve slovech samotných. Vyřčené věty jsou leckdy nebezpečnější než sebeostřejší meč a hybnou silou celého příběhu jsou především komplikované plány, taktické manévry, intriky a dohady.

„Jak jsi mne poznal?“ zeptala se, aby se vyhnula odpovědi na jeho otázku. Ještě ne. Ještě docela ne. Srdce jí bušilo jako splašené. Vnímala je jako rytmus bubnu ve tmě.
„Já myslím,“ odpověděl Ammar ibn Khaíran z Aldžaís velmi pomalu, „že bych tě poznal i v hrobově temném pokoji. Myslím, že bych tě poznal v mé blízkosti kdekoli na světě.“ Odmlčel se. „Je ti to dostačující odpovědí, Jehane? Nebo až přílišnou? Co mi řekneš?“

Vším se prolíná odkaz k hodnotám, které za tehdejších dob měly svou cenu. Láska je leckdy skutečně silnější než smrt a věrnost a důvěra jsou cenné komodity, které nemohou být vyváženy ani tím největším pokladem. Loajalita občas brání udělat tu správnou věc a sliby se dodržují s neuvěřitelným přesvědčením. Vším se prolíná téma rozdílné víry a vyznání. Tedy to, co je hybnou silou celé historie. Autor ukazuje, jak umí být víra slepá a jak se ve jménu boha a pod zástavou svaté války konají ty nejhrůznější činy.

Autorův styl je velmi vzletný, poeticky popisný a občas mírně patetický. Místy je záměrně matoucí, třeba když umře zásadní postava a následuje několik stránek neurčitého popisu. Vy tak marně hádáte zděšení, že to byl zrovna váš oblíbenec, abyste nakonec zjistili, že si smrt došla pro někoho úplně jiného. Jindy trochu předbíhá a nastiňuje, kam se příběh bude ubírat, dřív, než by to bylo nutné, ale v zásadě se dát říct, že Guy Gavriel Kay to se slovy dokonale umí.

Reálie alternativního historického Španělska jsou vylíčeny působivě a zhruba uprostřed knihy vám dojde, že jste sice přesvědčení, že čtete ryze fantasy knihu, ale ony tam vlastně žádné fantaskní prvky nejsou. Žádná magie, ani nadpřirození tvorové, jediným ústupkem jsou dva měsíce na noční obloze. Ale přece se budete bavit přímo kouzelně.

Postavy jsou silné a velmi dobře charakterově vykreslené. Sice jsou to jedinci bez bázně a hany a bez jakékoli povahové vady, nicméně divoká doba přeje chrabrým hrdinům. Ani záporné postavy vlastně nejsou nijak zlé ani děsivé, až to vede k myšlence, jestli tam vlastně nějaká ryze záporná postava je. Vztahy mezi hrdiny jsou poněkud idealizovány a povzneseny nad měřítka běžné reality, ale dohromady to tvoří harmonický celek.

Román Lvi z Al-Rassanu je vynikající kniha, lidsky silná, dojemná, emočně hluboká a čtení je opravdu mimořádný zážitek.

Znáte? Četli jste něco od G.G. Kaye?