pondělí 31. července 2017

Postel hospoda kostel: Farář, jak ho neznáte

Autoři: Markéta Zahradníková, Zbigniew Czendlik
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2017

„Kázání má být jako minisukně. Krátké, přiléhavé a něco krásného by mělo skrývat.“

Pod pojmem farář si představím zasmušilého, nudného patrona, posedlého asketickým životem a odtrženého od reálného světa, který bez špetky humoru hlásá křesťanskou víru. Zbigniew Czendlik ovšem ukazuje, jak mnoho může být tato představa vzdálena skutečnosti (kromě té lásky k Bohu), a díky mu za to. Vždycky jsem si myslela, že křesťanská církev je zkostnatělá instituce, která přežívá z dob minulých a současnému modernímu člověku nemá co nabídnout. Pokud by si ovšem církevní představitelé vzali příklad z tohoto obdivuhodného muže, myslím, že by ledacos mohlo být jinak.


Zbigniew Czendlik je římskokatolický kněz polského původu a již řadu let je lanškrounským farářem. Kniha je psána formou rozhovoru. Začneme pohledem na jeho dětství a cestu ke kněžskému povolání a dotkneme se těžkostí, které musel zvládnout a překonat. Lehce pronikneme do jeho vztahu k Bohu a také k celebritám jako je Lucie Bílá. Dozvíme se jeho názor na křesťanství jako takové, dodržování křesťanských hodnot a slibu celibátu. Najdeme zde zkrátka odpovědi na řadu palčivých otázek, které byste římskokatolickému knězi možná rádi položili, ale nemáte k tomu odvahu. Tento úděl na sebe vzala Markéta Zahradníková, která svou zvědavost rozhodně nedrží na uzdě.

Tahle kniha je zajímavým vhledem do života jednoho obyčejného faráře. I když slovo obyčejný možná nebude to pravé, neboť Zbigniew Czendlik svým vystupováním v médiích a na veřejnosti patří spíš k těm neobyčejným :-). Rozhodně má svými myšlenkami lidem co nabídnout, a nemusíme být nutně věřící či křesťané, myslím, že i zapřisáhlí ateisté najdou v jeho slovech inspiraci. Czendlik své názory a myšlenky prokládá vtipy, příběhy, zajímavými podobenstvími, bonmoty a různými životními pravdami, které jsme sice každý slyšeli asi milionkrát, ale málokdo z nás je skutečně žije. Zbigniew neboli „Zibi“, jak mu říkají jeho přátelé, je dává do nových souvislostí a z jiného pohledu ukazuje, že víra a láska nejsou jen prázdné a přechozené pojmy, ale důležité věci, bez kterých by život za moc nestál. To jen my lidé z toho děláme neuvěřitelně komplikovanou vědu.

Lanškrounský farář také odhaluje, jak vnímá sám sebe a jak ho hodnotí ostatní, jak se vypořádává s osamělostí, která je nutnou průvodkyní každého muže, který se vydal cestou tohoto nelehkého povolání. Ukazuje, jak se baví s Bohem a jak je někdy těžké stát si za svým. Zvědavým čtenářům vysvětluje, proč se nebrání hospodám, proč rád vypadá k světu a také kde má církev své kostlivce ve skříní a kde všude vidí prostor pro zlepšení a změnu. Je lidský, upřímný, mluví jednoduše k běžným lidem a nemá potřebu se skrývat do hávu nedotknutelných  kněží.

Zbigniew Czendlik má rozhodně světu a lidem co říci a jeho historky ze života jsou poutavé, poučné a nadmíru zábavné. Kniha se čte lehce, ačkoli se někdy jedná o témata poměrně závažná. Zbigniew nemoralizuje, jen naznačuje, kam by se dle jeho názoru měli lidé ubírat. Najdete zde pobavení, inspiraci a možná vás to přiměje se zamyslet nad svým současným životem, udělat jeden dobrý skutek navíc a pohlížet zcela jinak na soudobou církev a její hodnoty. A to je rozhodně potřeba.

Četli jste tuto knihu? Oslovila vás?

středa 5. července 2017

Červnové (ne)čtení

Počet přečtených knih za tenhle měsíc je žalostný. Výmluvou mi budiž to, že jsem dva týdny strávila u rodičů, kde jsem s nohama v bazénu a vychlazeným melounem v ruce nějak neměla náladu číst cokoli delšího než časopis. Objevila jsem hromadu starých čísel časopisu Téma a v rámci rozšíření si obzorů jsem je přelouskala všechny. Mám pocit, že tolik rozhovorů s nejrůznějšími známými i neznámými osobnostmi jsem nepřečetla snad nikdy :-D.

Ale i tak se moje knihovnička rozšířila o řadu zajímavých knížek, na některé už došlo,  na některé ne, ale pojďme se na ně podívat...


Svou atmosférou a autorovým spisovatelským umem mě okouzlil Kouř od Dana Vylety (recenze). Naprosto originálním nápadem a zpracováním zase kniha Bez šance od Neala Shustermana (recenze). Dalším přírůstkem je Kosmonaut z Čech, všemi oslavovaný román českého emigranta Jaroslava Kalfaře. Mně osobně bohužel vůbec neoslovil a poněkud nenadšenou recenzi si můžete přečíst zde. Jinak se mi doma usídlily takové novinky jako je druhý díl Havraních kruhů od autorky Siri Pettersen s názvem Plíseň, temná fantasy Řád zlomených křídel od Aliette de Bodardové, melancholický román o lásce Na konci samoty od Benedicta Wellse a také kniha o stravování a zdraví Oprawme se od Stanislava Skřičky.


Také jsem oprášila své novoroční předsevzetí přečíst alespoň jednu knihu měsíčně v angličtině (které vzalo za své hned v únoru :-)). Ulovila jsem v antikvariátu Eat Pray Love od Elizabeth Gilbert. Viděla jsem stejnojmenný film, který za moc nestál, ale na knihu se těším a rovnou ji beru na dovolenou, abych se do ní bez otálení pustila.



3x Richard Skolek

Richard Skolek, autor například románu Moudré z nebe (recenze) přišel se zajímavým experimentem. Jako první z českých autorů poskytl své tři knihy volně ke stažení. Dle jeho slov chce zjistit, zdali něco takového může v naších podmínkách fungovat a jestli to bude mít nějaký vliv na čtenost a prodejnost jeho knih. Nápad se mi líbí a jsem zvědavá na odezvu. Zmíněné knihy si můžete zcela zdarma a legálně stáhnout na stránkách Městské knihovny Praha zde nebo přímo na autorových stránkách zde.

Statek u Merlina a Plzeň

Tip na výlet pro rodinky s dětmi, které v Praze, co se týče zvířat, zakopnou maximálně tak o psa na vodítku (a o bažanty, kteří nám courají pod okny, nekecám) doporučuju Statek u Merlina nedaleko Berouna. Mají tam všechna možná domácí zvířata, dají se pohladit, krmit, děti se můžou projet na poníkovi a pro ty, které už zvířátka nebaví, je tam fajn hřiště. Na půldenní výlet ideální. Plánovali jsme pak jet do Berouna na oběd, jenže děti v autě usnuly těsně před cílem, tak jsme dojeli až do Plzně :-D. Já tam nikdy nebyla, ale musím uznat, že je to moc pěkné město, navíc zrovna probíhaly historické slavnosti a Mezinárodní folklorní festival, takže o zábavu bylo postaráno. Za navštívení určitě stojí i katedrála sv. Bartoloměje a vyhlídková věž.


Autoškola

Nevídané, neslýchané, po roce jsem s odřenýma ušima dodělala autoškolu a teď se chodím koukat na čerstvý řidičák, nádhera :-). Řeknu vám, že dělat autoškolu v Praze je fakt o nervy (zvlášť když ve vás nedřímou žádné excelentní řidičské schopnosti a s orientací je to taky bída), pěkně jsem si nadávala, že jsem si řidičák neudělala v době, kdy mi bylo sladkých osmnáct a na semafory a tramvaje se jezdilo do Ostravy :-D.  Ale jsem fakt šťastná, že jsem to zvládla, a teď se budu jen modlit, ať moji bezhlavou jízdu všichni zúčastnění přežijí :-D.

Sestřina promoce

Má milovaná sestřička dokončila vysokou školu a já se tak vydala na její krásnou promoci. Studovala v Olomouci, které bylo i mým studentským městem a docela na mě padla nostalgie. Procházet místy, kde jsem zažila nejeden zásadní okamžik svého dosavadního života, kde mě potkaly věci veselé i smutné... Já vím, asi zním, jak stoletá babka, ale stejně... Nemáte to taky tak? :-) Jo a nebyla bych to já, abych cestou nevlezla aspoň do jednoho knihkupectví, v tomto případě do antikvariátu. A dodávám, že celá rodina šla nadšeně se mnou a nemohla jsem je dostat ven :-D.

Jaké zážitky a knihy potkaly v červnu vás? :-)

sobota 1. července 2017

Bez šance: Boj o život na pozadí morálních dilemat

Autor: Neal Shusterman
Originální název: Unwind
Překladatel: Petr Kotrle
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2016

„Jestli mě rozpojí,“ řekne, „chci, aby moje oči dostal fotograf – takový, který fotí supermodelky. To bych těm očím přál, aby viděly.“
„Moje rty dostane rocková hvězda,“ přidá se Connor.
„Tyhle nohy určitě pojedou na olympiádu.“
„Moje uši pro dirigenta orchestru.“
„Můj žaludek kulinářskému kritikovi.“
„Můj biceps kulturistovi.“
„Svoje dutiny bych teda nikomu nepřál.“
A v okamžiku, kdy letadlo dosedne, se všichni smějí.“

Co je víc? Právo na život nebo právo volby? Kdo o tom rozhoduje? A jak je to s duší? Přežívá jen když je člověk vcelku nebo se může rozložit na jednotlivé části stejně jako lidské tělo? Kdy vlastně duše do člověka vstupuje? A komu přísluší o ní rozhodovat? Bez šance je příběh, který zanechává víc otázek než odpovědí, a po jeho přečtení se s klidným spánkem můžete rozloučit.



Ocitáme se v blíže neurčené budoucnosti, lékařská věda postoupila natolik, že je schopna transplantovat kterýkoli orgán a člověka rozložit a složit z jednotlivých částí. Jako lego. Do třinácti let je lidský život nedotknutelný, potraty se nedějí a každé dítě najde svůj domov. Ovšem mezi třinácti a osmnácti lety mají rodiče či zastupující instituce právo dítě poslat na rozpojení. Ne na smrt, ale na rozložení na částečky. Tělo najednou není celek, ale shluk orgánů, které jsou následně transplantovány potřebným. Právo na život je nedotčeno a právo volby splněno. Že to zní trochu nelidsky? O tom by vám mohli povědět své hlavní hrdinové Connor, Risa a Lev. Každý má jiné rodinné zázemí a přece jsou všichni posláni na rozpojení. Oni se ovšem určenému osudu vzbouří a uprchnou. Podaří se jim přežít do osmnáctých narozenin a zachránit se?

Neal Shusterman je poměrně vypsaným autorem. Na svém kontě už má několikero sérií pro mládež a řadu ocenění, a pokud mohu soudit z jedné přečtené knihy, tak je dostal právem. Pro svůj napínavý příběh si vybral velmi silné téma. Rozebírání práva na život a odpovědnosti o tomto životě rozhodovat je závažné a dotkne se vašeho nejhlubšího svědomí. Autor své vyprávění založil na nastaveném systému a dětech, které se tomuto systému vzbouří a chtějí jej změnit. Nebýt poslán jako ovce na porážku, ale vzít osud do svých rukou a přežít. Získat čas a rozhodnout si o žití či nežití sám, svobodně a se všemi důsledky.

Řešení morálních a etických dilemat je ponecháno zčásti na postavách a zčásti na samotném čtenáři. Otázky jsou kladeny a věřte, že dumání nad správnou odpovědí docela bolí. Musím říct, že být v situaci hlavních hrdinů, nemám zdání, jak bych se zachovala.

Vžít se do osudu hlavních postav je velmi snadné, jsou uvěřitelné a míra zoufalství, kterou prožívají, je přesně tak akorát , aby se čtenářsky dala zvládnout bez duševní újmy. Do poslední chvíle nevíte, jak to s Connorem a ostatními dopadne a jak jejich cesta skončí. Ale jste nesmírně zvědaví a to vás žene dál a dál. Až dovedné zakončení vás zastaví a vy začnete přemýšlet nad tím, jakých hrůz je lidstvo schopno, když je to zaštítěno normami, zákony a systémem. Systémem, který je možná pochybný, ale každý ho stádovitě následuje.

Je na vás jak knihu pojmete, jestli si užijete dobrodružství, útěk, skrývání apod., nebo si z toho vezmete víc, ponoříte se do hloubky a budete s předčasně vyspělými hrdiny řešit, co je vyšší dobro a kdo z nás o tom může rozhodovat. A třeba vás také napadne, jak je možné, že stát a společnost mají nad našim bytím takovou moc.

Bez šance je vynikající příběh, ani ne tak čtivostí a napětím, ale silným lidským tématem, které dokáže odhalit tíži a děsivost rozhodnutí a voleb. Zkombinovat svět, kterého se možná jednou dočkáme, a dobrodružství náctiletých hrdinů se autorovi povedlo dokonale.

Četli jste? Jaký je váš názor na tuhle knihu?