pátek 4. srpna 2017

Červencová pohodička :-)

Pokud bych měla udělat pomyslnou hitparádu nejoblíbenějších měsíců roku, jednoznačně vede červenec. Proč? Protože mám narozeniny, protože je léto v plné síle a já obvykle svůj volný čas trávím u vody, na výletě, venku s knížkou nebo jen sedím na balkóně a líně přemítám, jestli dojít si pro zmrzlinu není příliš velká námaha :-). A taky protože letní noci mají své charakteristické kouzlo, protože velký vůz na mě nadšeně pomrkává z noční oblohy, ať už se nacházím na kterémkoli místě, a taky protože miluju letní rána vonící příslibem nového dobrodružství, o to víc když všichni spáči ještě mají půlnoc a já si užívám ticha a klidu s dobrou knihou a hrnkem čaje na terase/verandě/balkónu. Jo jo, jsem srkz naskrz letní člověk a se zimou na mě nechoďte :-).

Tenhle měsíc jsem toho přečetla víc než dost, důvodem zřejmě bude i to, že jsem dva týdny strávila na dovolené na Lipně, kde není signál, ani internet, tudíž jsem po večerech neseděla u počítače, ale jen četla a četla.

Takže, co stojí za doporučení? Pokud jste milovníci epických fantasy ság, rozhodně by vám neměla ujít trilogie Elénium od Davida Eddingse (recenze). Je to úžasný román ve stylu rytířských dobrodružství a v kombinaci s autorovým umem je to prostě paráda. Dočtena a zrecenzována Plíseň od Siri Pettersenové (můj názor si můžete přečíst tady). A také Řád zlomených křídel  od Aliette de Bodardové (recenze), ačkoli jsem na tuhle knihu četla většinou nijak valně nadšené recenze, tak mě se to líbilo moc :-) .

Odpočinout a utřít pár slz jsem si odskočila ke knize Tisíc polibků od Tillie Coleové (recenze). Je to sice určeno náctiletým slečnám, takže moje zapšklé a sarkastické já s tím občas mělo trochu problém, ale ve výsledku je to krásná romanťárna :-). A pak rozhodně musím doporučit nádhernou knihu Na konci samoty od Benedicta Wellse, která mě hodně oslovila, a nadšenou recenzi si můžete přečíst tady :-).



Taky jsem přečetla Eat Pray Love od Elizabeth Gilbert. Až na tu indickou část, která se táhla jako slimáčí stopa, to bylo fajn, a rozhodně mě to navnadilo podívat se do Itálie a na Bali :-D.

Taky jsem se konečně dostala k přečtení knihy Dvůr trnů a růží od Sarah J. Maasové, kterou jsem vůbec neměla v plánu číst (protože když to čtou všichni a jásavě o tom mluví, rozhodně nepůjdu s proudem, ehm :-D). Zpočátku jsem si říkala, že to je pěkně naivní blbost, ale jo, nakonec mě to chytlo, já si čtení užila a příležitostně se pokouknu po druhém díle.



Výletování


Lipno

Bydlení hned u vody, koupání každý den (ano, opravdu každý den, i když venkovní teploměr ukazuje stěží 12 stupňů, ale to víte, sázka je sázka, zvlášť když jde o bednu výběrového cideru :-D), koukání na hvězdy bez světelného znečištění, prohánění se po přehradě na motorovém člunu, večerní grilování a spaní ve společnosti asi miliónu pavouků :-). Tuhle romantiku jen tak něco nepřekoná.




Hluboká nad Vltavou

Krásný novogotický zámek,který určitě stojí za navštívení. S prťaty jsme prohlídku vynechali, ale ze zámecké věže je nádherný výhled. Za procházku stojí i zámecký park :-).




Český Krumlov

Nádherné jihočeské město se zámkem, medvědy (vlastně už jen jedním), kláštery a divadlem s otočným hledištěm. Mám k němu sentimentální vztah, neboť tady začal náš vztah s mým mužem. Připravte se na spoustu vodáků a turistů, ale kouzlo má Krumlov nezapomenutelné :-).

Opatská stezka ve Vyšším brodě

Pokud budete trávit dovolenou někde poblíž, rozhodně doporučuju projít si Opatskou naučnou stezku ve Vyšším Brodě. Začíná u kláštera (který můžete pochopitelně také navštívit), dlouhá je asi 3,5 km a vede většinou lesem podél potoka. Potkáte krásné vodopády, borůvky, maliny... Zkrátka pro procházku s dětmi ideální :-).



Kavárny


Café Široko

Udělali jsme si i výlet do Českých Budějovic, neboť jsem tam nikdy nebyla, a po náročném výstupu na Černou věž jsme zapadli do velmi milé kavárničky na ulici Široká s příhodným názvem Café Široko. Kavárnička má naprosto pohodovou atmosférou a příjemnou obsluhu a je skvělým místem, kde si dát šálek výborné kávy a k tomu něco malého na zub :-).

Super Tramp Coffee

Můj nejnovější pražský objev. Zapadlá tak, že tajemná komnata v Bradavicích je proti tomu výletní místo, s ležérně pohodovou atmosférou, která vás nutí jen sedět, debatovat o smyslu života a v klídku popíjet espresso s tonikem. Interiér je velmi minimalistické a poněkud hipsterský, ale mě se tahle kavárna v centru Prahy moc líbí a určitě jsem tam nebyla naposled :-).

Jak jste si první prázdninový měsíc užili vy? :-)

pondělí 31. července 2017

Postel hospoda kostel: Farář, jak ho neznáte

Autoři: Markéta Zahradníková, Zbigniew Czendlik
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2017

„Kázání má být jako minisukně. Krátké, přiléhavé a něco krásného by mělo skrývat.“

Pod pojmem farář si představím zasmušilého, nudného patrona, posedlého asketickým životem a odtrženého od reálného světa, který bez špetky humoru hlásá křesťanskou víru. Zbigniew Czendlik ovšem ukazuje, jak mnoho může být tato představa vzdálena skutečnosti (kromě té lásky k Bohu), a díky mu za to. Vždycky jsem si myslela, že křesťanská církev je zkostnatělá instituce, která přežívá z dob minulých a současnému modernímu člověku nemá co nabídnout. Pokud by si ovšem církevní představitelé vzali příklad z tohoto obdivuhodného muže, myslím, že by ledacos mohlo být jinak.


Zbigniew Czendlik je římskokatolický kněz polského původu a již řadu let je lanškrounským farářem. Kniha je psána formou rozhovoru. Začneme pohledem na jeho dětství a cestu ke kněžskému povolání a dotkneme se těžkostí, které musel zvládnout a překonat. Lehce pronikneme do jeho vztahu k Bohu a také k celebritám jako je Lucie Bílá. Dozvíme se jeho názor na křesťanství jako takové, dodržování křesťanských hodnot a slibu celibátu. Najdeme zde zkrátka odpovědi na řadu palčivých otázek, které byste římskokatolickému knězi možná rádi položili, ale nemáte k tomu odvahu. Tento úděl na sebe vzala Markéta Zahradníková, která svou zvědavost rozhodně nedrží na uzdě.

Tahle kniha je zajímavým vhledem do života jednoho obyčejného faráře. I když slovo obyčejný možná nebude to pravé, neboť Zbigniew Czendlik svým vystupováním v médiích a na veřejnosti patří spíš k těm neobyčejným :-). Rozhodně má svými myšlenkami lidem co nabídnout, a nemusíme být nutně věřící či křesťané, myslím, že i zapřisáhlí ateisté najdou v jeho slovech inspiraci. Czendlik své názory a myšlenky prokládá vtipy, příběhy, zajímavými podobenstvími, bonmoty a různými životními pravdami, které jsme sice každý slyšeli asi milionkrát, ale málokdo z nás je skutečně žije. Zbigniew neboli „Zibi“, jak mu říkají jeho přátelé, je dává do nových souvislostí a z jiného pohledu ukazuje, že víra a láska nejsou jen prázdné a přechozené pojmy, ale důležité věci, bez kterých by život za moc nestál. To jen my lidé z toho děláme neuvěřitelně komplikovanou vědu.

Lanškrounský farář také odhaluje, jak vnímá sám sebe a jak ho hodnotí ostatní, jak se vypořádává s osamělostí, která je nutnou průvodkyní každého muže, který se vydal cestou tohoto nelehkého povolání. Ukazuje, jak se baví s Bohem a jak je někdy těžké stát si za svým. Zvědavým čtenářům vysvětluje, proč se nebrání hospodám, proč rád vypadá k světu a také kde má církev své kostlivce ve skříní a kde všude vidí prostor pro zlepšení a změnu. Je lidský, upřímný, mluví jednoduše k běžným lidem a nemá potřebu se skrývat do hávu nedotknutelných  kněží.

Zbigniew Czendlik má rozhodně světu a lidem co říci a jeho historky ze života jsou poutavé, poučné a nadmíru zábavné. Kniha se čte lehce, ačkoli se někdy jedná o témata poměrně závažná. Zbigniew nemoralizuje, jen naznačuje, kam by se dle jeho názoru měli lidé ubírat. Najdete zde pobavení, inspiraci a možná vás to přiměje se zamyslet nad svým současným životem, udělat jeden dobrý skutek navíc a pohlížet zcela jinak na soudobou církev a její hodnoty. A to je rozhodně potřeba.

Četli jste tuto knihu? Oslovila vás?

středa 5. července 2017

Červnové (ne)čtení

Počet přečtených knih za tenhle měsíc je žalostný. Výmluvou mi budiž to, že jsem dva týdny strávila u rodičů, kde jsem s nohama v bazénu a vychlazeným melounem v ruce nějak neměla náladu číst cokoli delšího než časopis. Objevila jsem hromadu starých čísel časopisu Téma a v rámci rozšíření si obzorů jsem je přelouskala všechny. Mám pocit, že tolik rozhovorů s nejrůznějšími známými i neznámými osobnostmi jsem nepřečetla snad nikdy :-D.

Ale i tak se moje knihovnička rozšířila o řadu zajímavých knížek, na některé už došlo,  na některé ne, ale pojďme se na ně podívat...


Svou atmosférou a autorovým spisovatelským umem mě okouzlil Kouř od Dana Vylety (recenze). Naprosto originálním nápadem a zpracováním zase kniha Bez šance od Neala Shustermana (recenze). Dalším přírůstkem je Kosmonaut z Čech, všemi oslavovaný román českého emigranta Jaroslava Kalfaře. Mně osobně bohužel vůbec neoslovil a poněkud nenadšenou recenzi si můžete přečíst zde. Jinak se mi doma usídlily takové novinky jako je druhý díl Havraních kruhů od autorky Siri Pettersen s názvem Plíseň, temná fantasy Řád zlomených křídel od Aliette de Bodardové, melancholický román o lásce Na konci samoty od Benedicta Wellse a také kniha o stravování a zdraví Oprawme se od Stanislava Skřičky.


Také jsem oprášila své novoroční předsevzetí přečíst alespoň jednu knihu měsíčně v angličtině (které vzalo za své hned v únoru :-)). Ulovila jsem v antikvariátu Eat Pray Love od Elizabeth Gilbert. Viděla jsem stejnojmenný film, který za moc nestál, ale na knihu se těším a rovnou ji beru na dovolenou, abych se do ní bez otálení pustila.



3x Richard Skolek

Richard Skolek, autor například románu Moudré z nebe (recenze) přišel se zajímavým experimentem. Jako první z českých autorů poskytl své tři knihy volně ke stažení. Dle jeho slov chce zjistit, zdali něco takového může v naších podmínkách fungovat a jestli to bude mít nějaký vliv na čtenost a prodejnost jeho knih. Nápad se mi líbí a jsem zvědavá na odezvu. Zmíněné knihy si můžete zcela zdarma a legálně stáhnout na stránkách Městské knihovny Praha zde nebo přímo na autorových stránkách zde.

Statek u Merlina a Plzeň

Tip na výlet pro rodinky s dětmi, které v Praze, co se týče zvířat, zakopnou maximálně tak o psa na vodítku (a o bažanty, kteří nám courají pod okny, nekecám) doporučuju Statek u Merlina nedaleko Berouna. Mají tam všechna možná domácí zvířata, dají se pohladit, krmit, děti se můžou projet na poníkovi a pro ty, které už zvířátka nebaví, je tam fajn hřiště. Na půldenní výlet ideální. Plánovali jsme pak jet do Berouna na oběd, jenže děti v autě usnuly těsně před cílem, tak jsme dojeli až do Plzně :-D. Já tam nikdy nebyla, ale musím uznat, že je to moc pěkné město, navíc zrovna probíhaly historické slavnosti a Mezinárodní folklorní festival, takže o zábavu bylo postaráno. Za navštívení určitě stojí i katedrála sv. Bartoloměje a vyhlídková věž.


Autoškola

Nevídané, neslýchané, po roce jsem s odřenýma ušima dodělala autoškolu a teď se chodím koukat na čerstvý řidičák, nádhera :-). Řeknu vám, že dělat autoškolu v Praze je fakt o nervy (zvlášť když ve vás nedřímou žádné excelentní řidičské schopnosti a s orientací je to taky bída), pěkně jsem si nadávala, že jsem si řidičák neudělala v době, kdy mi bylo sladkých osmnáct a na semafory a tramvaje se jezdilo do Ostravy :-D.  Ale jsem fakt šťastná, že jsem to zvládla, a teď se budu jen modlit, ať moji bezhlavou jízdu všichni zúčastnění přežijí :-D.

Sestřina promoce

Má milovaná sestřička dokončila vysokou školu a já se tak vydala na její krásnou promoci. Studovala v Olomouci, které bylo i mým studentským městem a docela na mě padla nostalgie. Procházet místy, kde jsem zažila nejeden zásadní okamžik svého dosavadního života, kde mě potkaly věci veselé i smutné... Já vím, asi zním, jak stoletá babka, ale stejně... Nemáte to taky tak? :-) Jo a nebyla bych to já, abych cestou nevlezla aspoň do jednoho knihkupectví, v tomto případě do antikvariátu. A dodávám, že celá rodina šla nadšeně se mnou a nemohla jsem je dostat ven :-D.

Jaké zážitky a knihy potkaly v červnu vás? :-)

sobota 1. července 2017

Bez šance: Boj o život na pozadí morálních dilemat

Autor: Neal Shusterman
Originální název: Unwind
Překladatel: Petr Kotrle
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2016

„Jestli mě rozpojí,“ řekne, „chci, aby moje oči dostal fotograf – takový, který fotí supermodelky. To bych těm očím přál, aby viděly.“
„Moje rty dostane rocková hvězda,“ přidá se Connor.
„Tyhle nohy určitě pojedou na olympiádu.“
„Moje uši pro dirigenta orchestru.“
„Můj žaludek kulinářskému kritikovi.“
„Můj biceps kulturistovi.“
„Svoje dutiny bych teda nikomu nepřál.“
A v okamžiku, kdy letadlo dosedne, se všichni smějí.“

Co je víc? Právo na život nebo právo volby? Kdo o tom rozhoduje? A jak je to s duší? Přežívá jen když je člověk vcelku nebo se může rozložit na jednotlivé části stejně jako lidské tělo? Kdy vlastně duše do člověka vstupuje? A komu přísluší o ní rozhodovat? Bez šance je příběh, který zanechává víc otázek než odpovědí, a po jeho přečtení se s klidným spánkem můžete rozloučit.



Ocitáme se v blíže neurčené budoucnosti, lékařská věda postoupila natolik, že je schopna transplantovat kterýkoli orgán a člověka rozložit a složit z jednotlivých částí. Jako lego. Do třinácti let je lidský život nedotknutelný, potraty se nedějí a každé dítě najde svůj domov. Ovšem mezi třinácti a osmnácti lety mají rodiče či zastupující instituce právo dítě poslat na rozpojení. Ne na smrt, ale na rozložení na částečky. Tělo najednou není celek, ale shluk orgánů, které jsou následně transplantovány potřebným. Právo na život je nedotčeno a právo volby splněno. Že to zní trochu nelidsky? O tom by vám mohli povědět své hlavní hrdinové Connor, Risa a Lev. Každý má jiné rodinné zázemí a přece jsou všichni posláni na rozpojení. Oni se ovšem určenému osudu vzbouří a uprchnou. Podaří se jim přežít do osmnáctých narozenin a zachránit se?

Neal Shusterman je poměrně vypsaným autorem. Na svém kontě už má několikero sérií pro mládež a řadu ocenění, a pokud mohu soudit z jedné přečtené knihy, tak je dostal právem. Pro svůj napínavý příběh si vybral velmi silné téma. Rozebírání práva na život a odpovědnosti o tomto životě rozhodovat je závažné a dotkne se vašeho nejhlubšího svědomí. Autor své vyprávění založil na nastaveném systému a dětech, které se tomuto systému vzbouří a chtějí jej změnit. Nebýt poslán jako ovce na porážku, ale vzít osud do svých rukou a přežít. Získat čas a rozhodnout si o žití či nežití sám, svobodně a se všemi důsledky.

Řešení morálních a etických dilemat je ponecháno zčásti na postavách a zčásti na samotném čtenáři. Otázky jsou kladeny a věřte, že dumání nad správnou odpovědí docela bolí. Musím říct, že být v situaci hlavních hrdinů, nemám zdání, jak bych se zachovala.

Vžít se do osudu hlavních postav je velmi snadné, jsou uvěřitelné a míra zoufalství, kterou prožívají, je přesně tak akorát , aby se čtenářsky dala zvládnout bez duševní újmy. Do poslední chvíle nevíte, jak to s Connorem a ostatními dopadne a jak jejich cesta skončí. Ale jste nesmírně zvědaví a to vás žene dál a dál. Až dovedné zakončení vás zastaví a vy začnete přemýšlet nad tím, jakých hrůz je lidstvo schopno, když je to zaštítěno normami, zákony a systémem. Systémem, který je možná pochybný, ale každý ho stádovitě následuje.

Je na vás jak knihu pojmete, jestli si užijete dobrodružství, útěk, skrývání apod., nebo si z toho vezmete víc, ponoříte se do hloubky a budete s předčasně vyspělými hrdiny řešit, co je vyšší dobro a kdo z nás o tom může rozhodovat. A třeba vás také napadne, jak je možné, že stát a společnost mají nad našim bytím takovou moc.

Bez šance je vynikající příběh, ani ne tak čtivostí a napětím, ale silným lidským tématem, které dokáže odhalit tíži a děsivost rozhodnutí a voleb. Zkombinovat svět, kterého se možná jednou dočkáme, a dobrodružství náctiletých hrdinů se autorovi povedlo dokonale.

Četli jste? Jaký je váš názor na tuhle knihu?

středa 7. června 2017

Májové počtení

Květen byl na blogu velmi ospalý měsíc. Částečně za to může krásné počasí (konečně!) a částečně moje dvě děti, které bojkotují veškerý spánek, a na psaní tak nezbývá čas :-).

Co jsem tedy přečetla? Parádní a pozitivně laděnou knihu Tři na cestě od Davida Nichollse (recenze), na prázdninové čtení jako dělaná. Asi tisíc let opožděná za ostatními jsem přečetla Harryho Pottera a Prokleté dítě. Zpočátku jsem byla nadšená z návratu do dobře známého světa, ale ve výsledku jsem zklamaná. Příliš sentimentální, nanicovaté, zkrátka nic bez čeho bych se nedokázala obejít. Za pozornost také stojí psychologický thriller Ví o tobě od Sarah Pinborough (recenze), milostný trojúhelník a jedno děsivé tajemství za druhým, věřte, že se pak těžko usíná.

Taky jsem konečně přečetla Ódinovo dítě od Siri Pettersen. Bylo načase, druhý díl Plíseň je tady, tak můžu vesele pokračovat. Dále se mi do ruky dostal první díl české steampunkové trilogie Pelyněk od Daniela Tučky (recenze) a rozhodně můžu doporučit. Výborné dobrodružství tak trochu ve stylu Julese Vernea, střet technických vymožeností a magie, intriky a mocenské boje, to já můžu. A momentálně čtu Elénium, skvělou epickou fantasy od Davida Eddingse, rytíři bez bázně a hany, ztracený klenot, překrásná královna, zbraně řinčí, kouzla jiskří, paráda :-). Jen je to dost rozsáhlé, takže na jiné knihy nějak nezbývá čas.



Perfektní obálka - autor Tomáš Kučerovský

Svět knihy

Poprvé jsem navštívila Svět knihy. Nemám tedy srovnání s minulými ročníky, ale moje dojmy jsou převážně pozitivní. Tolik knih na jednom místě je prostě dokonalost :-D. Ano, také se mi nelíbil vydýchaný vzduch a horko, ale dalo se to přežít. Naštěstí jsem se udržela a odnesla si jen pár knih pro mou drahou polovičku (pár fantasy paperbacků na čtení do metra) a knihy pro děti. Ale rozhodně mě uchvátila atmosféra a nadšení nakladatelů a knihkupců, kteří s láskou prezentovali nové i starší tituly, množství přednášek na nejrůznější témata a prostě všeobecná pohoda. Každopádně se těším zase za rok.



Výlety

Hezké počasí mě vyhání ven, takže frekvence výletování se postupně zvyšuje a já se snažím trávit venku co nejvíce času (zčásti taky proto, abych unikla tomu bordelu, co se mi doma dělá :-D).

Křivoklát
Krásný hrad a ještě krásnější okolí. Byli jsme i na prohlídce, pak okoukli okolí a zbytek dne trávili v křivoklátském lesoparku, kde se vyřádily děti.



Průhonický park
Moc pěkná procházka, zvlášť teď, když všechno kvete a naprosto omamně voní. Je to nádhera a kdyby nás nevyhnala bouřka, tak tam snad bloudíme doteď.



Naučná stezka Srbsko
Dost bylo courání po parcích a hradech, šlo se na výšlap. Ehm, se dvěma dětmi (a s hromadou nezbytných věcí od svačin až po náhradní oblečení) je to trochu přehnané, ale dali jsem si 11 km okruh (zkuste si jít víc, když jedno dítě nechodí a druhé ujde tak půlku :-D) po přírodní rezervaci Karlštejn, utekli tak z Prahy před vedry, navštívili Svatého Jana pod Skalou, vypili asi hektolitr vody z tamějšího pramene a zakončili to nanukem a pivem v autokempu Srbsko s výhledem na Berounku. Krása. Jo a celou dobu výletu jsme měli vzorně zaparkované auto s dokořán otevřenými dveřmi. Ehm... Nikdo nic neukradl, auto zůstalo, my jsme pěkný paka a obyvatelé Srbska zřejmě echt poctiví :-).

Podél Berounky :-)

A protože je synek zjevně po mamince, chodíme na výlety s knihou :-D.


Svátek

Jo jo, v květnu jsem také oslavila svátek a ani bych se tím nechlubila, ale dostala jsem naprosto roztomilé puntíkaté ponožky, které za chlubení rozhodně stojí :-D. Kdo by mi je záviděl, na Vuch.cz se dají koupit (a kdo nechce fusekle, mají tam nádherné peněženky). A pár dnů po mně slavil synek a tomu jsem dělala naprosto božský raw dort. Ach, ten byl fakt dokonalý (obzvláště chutí, ale kupodivu i vzhledem :-D).




A jaký byl váš květen? :-)

středa 17. května 2017

Tři na cestě: Po Evropě a do srdce svých blízkých

Autor: David Nicholls
Originální název: Us
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2015

„Proč nemůže pro změnu vyfotit něčí obličej?“
„Protože je sedmnáctiletý kluk, Douglasi. Ti dělají tohle.“
„Já to nedělal. Fotil jsem přírodu. Ptáky a veverky a zbytky opevnění z doby železné.“
„Právě proto je z tebe biochemik a z něj fotograf.“

Jednoho dne jsem dostala chuť na nějakou oddychovou, lehkou četbu. Něco, co se dá číst venku a přivede vás to na tu správnou letní atmosféru, zvedne vám to náladu o sto procent a po dočtení budete mít pocit, že život je báječný a zábavný. Zkrátka něco jako byla kniha Jeden den od Davida Nichollse, říkala jsem si cestou do knihovny. Takže jsem přeskočila oddíl fantasy i kriminálky, obešla dětskou a naučnou literaturu a marně hledala něco, co by mě zaujalo v sekci románů pro ženy. Už jsem udělala otočku k odchodu, když se přede mnou zhmotnila právě kniha Tři na cestě, shodou okolností od stejného autora. Rozečetla jsem ji rovnou cestou domů, pohodlně usazená na lavičce pod rozkvetlým stromem a s výhledem do přírody. Zkrátka osudová dokonalost :-).


Douglas Petersen a jeho manželka Connie mají manželskou krizi. Jsou svoji už pětadvacet let, mají téměř dospělého syna Albieho, a přece jednoho dne Connie Douglasovi oznámí, že ho chce opustit. Krach svého manželství si Douglas odmítá připustit, tak se společně vydají na velkou cestu po Evropě, která je má stmelit a dokázat Connie, že odchod by byla veliká chyba. Asi je vám jasné, že ideály je jedna věc a realita jiná a že plánované utužování rodiny se nakonec vydá úplně jiným směrem, než si všichni zúčastnění představovali.

 „Mám starost, aby nechtěl hrát po ulicích,“ vysvětlil jsem jí.
„Tak ať hraje! Jsou horší věci, co sedmnáctiletí kluci dělají.“
„Mám starost, aby nedělal i ty.“

Tak tohle byla kniha zcela dle mého gusta. Příběh sám o sobě není bůhvíjak originální, rodiče vezmou pubertálního synka na poznávací jízdu po Evropě a cesta pěkně zamíchá osudy a na závěr happy end. Anebo taky ne, nechte se překvapit :-). Ale autorův humor, styl a skvělé vyobrazení vztahů mezi dotyčnými, jsou hlavní důvody, proč byste si knihu měli přečíst.

Hezky popořadě. David Nicholls umí psát neskutečně vtipně. Suchý, jízlivý humor, protkaný sem tam sarkasmem, zajistí to, že se vám koutky úst budou samovolně zvedat a občas se vám bude i pěkně natřásat bránice. Vtipy nepůsobí vynucené a šroubovaně, ale naopak s lehkostí plynou hlavním hrdinům z úst a myšlenkové pochody Douglase stojí za všechny vynaložené peníze (nebo cestu do knihovny).

„Ještě něco? Potrpí si na trička s absurdně hlubokým výstřihem, takže permanentně vystavuje na odiv hrudní kost, a má ve zvyku vytahovat ruce z rukávů a strkat si je do podpaží. Odmítá nosit kabát, což je hodně zcestná výstřednost, jako by kabáty byly moc „masňácké“ a nudné, kdežto podchlazení bylo „in“. Proti čemu se tím bouří? Proti teplu? Proti pohodlí?“

Vyprávění sledujeme očima Douglase, je tedy vedeno v ich-formě, a aby to nebylo příliš přímočaré, autor vesele přeskakuje z přítomnosti do minulosti a mezi navštívenými památkami se tak seznámíte s historií vztahu Connie a Douglase. Od jejich prvního setkání, přes všechny vzlety, škobrtnutí a pády, události veselé i tragické, až po současný stav. Tím chytře vysvětluje, proč se postavy ocitly v situaci, v jaké se nacházejí, a proč mezi nimi vládne takové dusno. Douglas je povoláním biochemik, David Nicholls ho vyobrazil dle klasického stereotypu vědátora, tedy konzervativního, praktického a spolehlivého patrona, kterého každé vybočení z pečlivě naplánovaného itineráře vyvádí z míry. Ale i tak je to sympaťák každým coulem, který tak trochu připomíná Woodyho Allena, kterému ovšem notně obrousili hrany. Connie je naproti tomu bohémka a nezávislá duše a v jejích šlépějích jde i klackovitý Albie. Zkrátka rodinka k pohledání :-).

„V noci jsem se vydatně zpotil a v povlečení by se teď dala pěstovat řeřicha.“

Už  jejich cesta sama o sobě je dost zajímavá, trošku se přiučíte něco z historie výtvarného umění a proběhnete se s hrdiny po několika evropských metropolích. Perfektně se autorovi podařilo vypořádat se i se vztahy. Základ samozřejmě tvoří manželská krize Connie a Douglase, ale neméně důležitým je porouchaný vztah otce a syna. S trochou nadsázky a přece vnímavě a s citem se vše komplikuje a rozmotává přesně tak, jak to v životě bývá. A že něco působí trochu moc náhodně a prvoplánově? Ale no tak, vždyť je to román a bez trochy spisovatelského optimismu by to nebylo ono :-).

Tahle kniha je nesmírně zábavná, čtivá, komická i smutná, a věřte, že vám vykouzlí úsměv na tvaři a projasní den. A pokud bych ji měla srovnat s knihou Jeden den, tak ta se mi líbila víc, přece jen byla trochu originálnější a hrdinové mi byli povahově bližší (stejnojmenný film byl taky docela dobrý, ale kniha je kniha :-)). Ale obě hodnotím velmi vysoko. Takže neváhejte a na první prosluněné lavičkové čtení si náplanujte právě Davida Nichollse.

PS: První dojmy ovšem vypadaly nějak takto :-D:

„Tak jaká je ta kniha?“
„Uvádí mě do deprese.“
„A neříkala jsi, že ji čteš na vylepšení nálady?“
„Jo, jenže oni tady pořád cestují a užívají si a já sedím akorát doma a to mě deprimuje.“
„Ahá, hm , víš... co jsi jako čekala, když se to jmenuje Tři na cestě?!“

Četli jste něco od Davida Nichollse?

úterý 2. května 2017

Duben, číst si budem

Už od března sním o tom, že se vybalím ze všech těch svetrů, šál a teplých bund a budu si konečně moci číst venku a vyhřívat se na sluníčku. Zjevně to jsou velmi naivní představy, neboť jaro se letos rozhodlo, že na to hází bobek (beztak je zalezlé někde za pecí a zabrané do napínavé knihy). Takže moje nálada odpovídá počasí, ale snažím se ji poctivě vylepšovat. A dobrá kniha (v kombinaci s čokoládou) je v tomhle ohledu sázka na jistotu.

Mezi nejlepší knihy měsíce dubna řadím povedený debut českého autora Pavla Baroše Projekt Kronos (recenze) o životě v budoucnosti, tak děsivé a neutěšené, že jsem ráda, že si o ní můžu jen číst. Když zůstaneme u české sci-fi, tak by vaší pozornosti neměl ujít ani Epos o panáčkovi od Jaroslava Beznosky (recenze). Byla to šílená jízda, ale zábava zaručena. V rámci dokončení rozečtených sérií jsem přelouskala třetí díl Prachmistrů s názvem Podzimní republika od Briana McClellana, který byl parádním zakončením celé trilogie (recenze). A také Královnu ohně, ale tentokrát mě Anthony Ryan trochu zklamal (recenze).Velikonoce mi zpestřila kniha Betty MacDonaldové Vejce a já (recenze) a řeknu vám, že ta žena je báječná a její přístup k životu mi připomněl, že nad některé věcí je třeba se povznést.




Náladu mi rozhodně spravila kniha Deník fejsbukové matky od Lucie Nachtigallové. O životě s malými dětmi tato obdivuhodná žena ví své a povedené příběhy s jejími potomky v hlavních rolí ve formě fb statusů jsou vtipné, zábavné a příjemně osvěžující.

Nejslabším kouskem měsíce byla kniha Half Bad – Napůl zlý od Sally Green, která mi nesedla svým stylem (recenze) a manga Elegie pro ovečku od Kei Toumeho. Ač sedmidílná, tak se příběh neustále motal v kruhu a řešilo se jedno a to samé, což mě moc nebavilo.



Filmy


Za celý měsíc jsem viděla pouhé dva filmy. Na seznamu k vidění jich mám asi tisíc a jestli to budu dohánět tímhle tempem, tak budu muset žít asi věčně, abych je všechny viděla :-). Viděla jsem výborný flm Příchozí, pojednávající o tom, co způsobí přistání mimozemské rasy na Zemi a o tom, jak je nesnadné navázat komunikaci. Rozjezd byl trochu pomalý, ale celkově to byl povedený film se zřejmým poselstvím.

Zdroj: screenrant.com

Druhým filmem bylo Inferno. Předlohu Dana Browna jsem sice četla relativně nedávno, takže jsem si zásadní momenty docela pamatovala, ale i tak mě to bavilo. Hlavně se člověk mrkne na místa, kde se asi jen tak nedostane (třeba chrám Hagia Sofia je na seznamu míst, která chci rozhodně vidět).

Zdroj: onlinefilmy.net


Kavárenské povalování


Na Velikonoce jsem staršího potomka odvelela k babičce a konečně jsem se dostala mezi normální lidi (teda ne že by ostatní maminky, mezi kterými se pohybuju nebyly normální, ale znáte to, z rozhovorů o dětech se jen tak nevyhrabete). Svou poloviční svobodu (jedno prtě mi zůstalo :-)) jsem oslavila v kavárně Místo obědem a latté s Nemlékem (což je docela zvláštní kombinace, Nemléko samo o sobě je vynikající, ale s kávou to není úplně ono). Na Velikonoční pondělí jsme si dali snídani v Café Jen (mňááám :-)) a jako odměnu zákusek a kávu ve onesip coffee. Kavárna je to maličká, ale majitelé příjemní a káva vynikající.


Výletování


Poslední dubnový den jsme vynechali tradiční čarodějnické řádění a vydali se na celodenní výlet do skanzenu Solvayovy lomy, kde je Muzeum těžby a dopravy vápence. Na prohlídku do štol nás sice s dětmi nepustili, ale projížďka úzkorozchodným vláčkem a staré těžební stroje byly dostatečnou zábavou. A vzhledem k tomu, že se lomy nachází v oblasti Českého krasu, tak i procházka nádhernou přírodou stála za to. Vrátili jsme se uťapkaní, ožehlí prvním jarním sluníčkem a natěšení na další výlety.


Pathik shoes


Pořád doufám, že jaro a hezké počasí jednou přijde a protože jsem zjistila, že pokud nehodlám chodit doslova barefoot (pro neagličtináře a neznalce minimalistické obuvi dodávám, že barefoot znamená v překladu bosá noha), tak jsem se poohlídla po nějakých fešáckých barefoot balerínkách a našla jsem botky Pathik shoes českého výrobce Filipa Pathika Vystavěla. Vypadají parádně a největší problém byl vybrat si barvu :-).

Jaký byl váš duben? Taky už se nemůžete dočkat jara? :-)